Dědictví roku 1968
Historie evropských národů se projevuje v jejich přítomném životě s mocnou silou a působivostí. Ovlivňuje přítomnost nejen zprostředkovaně skrze interpretace, prostřednictvím obecného historického povědomí. Zejména v krizových nebo přelomových dobách vystupují historické děje a události jako reálné hybné síly společenského a politického života. Ožívají stará traumata, křivdy i ctnosti, prohry i vítězství. Ke slovu se dostávají z minulosti se vynořující vzory jednání.Zatímco v jugoslávském vraždění se otevírají účty staré desítky i stovky let, českou společností dnes hýbou jiné události než historické. Ze středu zájmu jako by zmizelo i to, co ještě před nedávnem žilo v srdcích a myslích lidí jako otevřená rána, jako živý symbol nadechnutí ke svobodě - Pražské jaro a sovětská okupace. Sama tato okolnost, totiž to, že nás dnes ideje a koneckonců ani události „krizových let“ příliš nevzrušují, se stává předmětem interpretace. Z levice a zejména z řad tzv. osmašedesátníků se ozývají hlasy, že Pražské jaro je pro současnou moc nepohodlné, že se ho snaží zařadit mezi „bílá místa“. Nezájem české veřejnosti o rok 68 - a dodejme: o jeho reformně komunistické aktéry - je údajně způsoben záměrnou manipulací pravicových stran a tisku. Některé interpretace tohoto nezájmu jdou ještě dále. Veřejná ochota přijímat odmítavý postoj k roku 1968 prý vychází z pocitů selhání. Lidé prý selhali, opustili ideály, rezignovali na společný zážitek svobody, a proto jsou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
