Kam půjdu, tam bude zeď

Kam půjdu, tam bude zeď

Dopoledne 30.srpna 1941, v den svých dvaadvacátých narozenin, vyšel Jiří Orten (vl.jm.Jiří Ohrenstein), spolu s Eliškou Kleinovou, na pražské Rašínovo nábřeží, kde v domě č.66 (dnes 48) bydlel u Eliščiných rodičů. Šel si přes ulici koupit cigarety. Trafika však byla zavřená. Vracel se zpět, k Elišce. Když byl ve vozovce, zavolal na něj trafikant, že už se vrací. Orten se k němu otočil a v tu chvíli ho srazilo auto. Dva dny nato v nemocnici v Kateřinské ulici zemřel jeden z nejpozoruhodnějších českých literátů první poloviny tohoto století. V jeho druhé polovině, která je už pomalu u konce, se zatím stále nepodařilo vydat Ortenovy spisy. Příští měsíc by se měl na pultech objevit druhý z plánovaných devíti svazků - poprvé v úplnosti vydaná tzv. Žíhaná kniha, zahrnující Ortenovy deníkové zápisy, citace z přečtené prózy, dopisy, poznámky a básně z období mezi 13.12.1939 až 9.12.1940. Přinášíme několik deníkových zápisů z ní. Mezititulky jsou redakční.

Hrůza při pohledu do lidské duše

4.5. večer Čtyři dny jsem promarnil v nicotnostech. A kdyby nebylo toho trvalého pocitu očekávání, kdoví, kam bych až spadl. Prvního máje jsem se po dlouhé době zase viděl s V.H. (Vladimírem Holanem, pozn.red.), ale byli jsme rušeni. Nejenom těmi hloupými, odpornými hovory o generaci, ale také vší ostatní „literaturou“, která v tom příliš známém a pro mne zlém pokoji jde až do stropu a prostupuje všechny lidi ostrým zápachem oplzlosti. Jaká hrůza…