Náboženství a česká společnost: stav hledání
Václav Klaus čas od času rozčeří žurnalistickou a politickou hladinu kontroverzními výroky o ekologických iniciativách, církvi nebo o „komplikovanosti“ jugoslávského konfliktu a naší zdrženlivosti vůči němu. Jakkoli jsou tato vyjádření jednostranná a přímo nepřijatelná, zdá se, že premiérovi politicky neškodí, nenarušují jeho image a nesnižují jeho popularitu. Je tomu tak i proto, že má schopnost vystihnout dnešní českou mentalitu, schopnost souznít s jejími tužbami, obavami, s jejím směřováním. Jestliže V.Klaus přirovnává církve k turistickým spolkům, jestliže hovoří v souvislosti s televizními přenosy bohoslužeb, že se naplnila míra trpělivosti, jestliže projevuje nefalšovaný podiv nad asistencí církevních činitelů při čistě státních ceremoniích, dává tím najevo, že navzdory všem řečem o konzervatismu je čistým soudobým liberálem: Má-li někdo náboženské potřeby, nechť se spojuje za účelem jejich naplňování. Proč by ovšem lidé s těmito potřebami - a ne třeba zahrádkáři - měli být přítomni při jmenování ústavních soudců?
Na selhání nebyl zatím čas
Vedle Klausova ideologického založení hraje v jeho prohlášeních roli i ta skutečnost, že se v české společnosti šíří určité rozpaky a nejistota ohledně veřejného působení církve. Tyto rozpaky jsou ještě umocněny problémem restituce církevního majetku. Před listopadem 89, kdy církev byla zcela vytěsněna z veřejného života, kdy nebyla tak říkajíc na očích, bylo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu