Hloupý Honza, náš člověk

Hloupý Honza, náš člověk

Prozaik Josef Jedlička (1927–1990) byl poctivý a důsledný autor. Za čtvrt století mu vyšly dva romány (Kde život náš je v půli se svou poutí, 1966; Krev není voda, 1991). A když pro vysílání Svobodné Evropy, kde dvacet let pracoval, uvažoval o českém národě, učinil tak rozborem některých typů české literatury. Texty vydalo Nakladatelství Franze Kafky jako první svazek své edice volné esejistiky Člověk v zrcadle, s ilustracemi Karla Nepraše, pod názvem České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi.

Víra v národní rysy

Jedlička si pro rozbor vybral Máchův Máj, Němcové Babičku, kresby Mikoláše Alše, Herrmannova Otce Kondelíka, Baarova Jana Cimburu, Šrámkova Jana Ratkina, Haškova Švejka, Zeyerova Jana Mariu Plojhara, Jiráskovo pojetí českých dějin a Čapkův román Obyčejný život. Jedlička přemýšlí přesně a důsledně: zdržuje se obvyklého literárního hodnocení, ke knihám přistupuje účelově, nikoli však vulgárně; zkoumá v nich jediný aspekt - národní. Ten samozřejmě není nijak jednoznačně a přesně určen, jednou jej může vyjadřovat duševní stav, jindy třeba sociální postavení a chování hrdiny. Tato volnost v chápání pojmu národní odpovídá rozumnému, neortodoxnímu přístupu k tomu, co je vlastně národ, který uplatňuje například Arnošt Gellner (ve své knize Národy a nacionalismus), když hovoří o národu jako o exaktně nepostižitelném pojmu. Jedlička u každého typu elegantně a někdy překvapivě vytáhne to, co potřebuje ke svému „národnímu“…