A co děláš ty?

A co děláš ty?

Vážená redakce, v Respektu č.21 mne zaujal článek Lidé za žlutou čarou. Informace související s registrem dárců kostní dřeně sleduji už téměř rok. Informuje se různým způsobem v tisku, televizi, rozhlase, setkala jsem se s propagačními materiály v pražském metru i jinde. Ještě jsem se ovšem nesetkala s přeháněním typu „transplantace se rovná vyléčení“! Pokud tedy někteří pacienti mají takovou představu, propagace za to nemůže. Nedivme se takovým představám a pokusme se vžít do psychiky lidí, kteří vědí, že jejich nemoc je smrtelná. Takoví se rádi chytnou každé, byť sebemenší naděje. Známé přísloví nám říká, že tonoucí se i stébla chytá.A ještě bych si dovolila připomenout podtitulek zmíněného článku. „Leukémii může dostat každý. A každý, kdo ji dostane, chce naději.“ Na tu naději má každý právo. Rozhodně nepovažuji za správné napadat kampaně vedené v této záležitosti (v článku byla zmínka o velkém nesouhlasu, na nějž narazila plzeňská kampaň Naděje a střetu dr.Petra Kozy s Hematologickou společností). Valně neobstojí ani argument, že se tu mohou vyvolat nereálné naděje. Ani z tohoto důvodu nemá nikdo právo brát šanci i těm, kteří by přežít mohli. Jistě, naděje zde není stoprocentní, není nikdy větší než 1:1, mnohdy i nižší. Jenže pořád je lepší třeba jen dvacetiprocentní naděje než vůbec žádná.Jsem ráda, že jsou mezi námi lidé, jimž osud těžce nemocných není lhostejný. Vítám zprávy o takových případech. Zároveň se chci obrátit na ty, jimž to…