Příběh lexikonu

Příběh lexikonu

Vzniká dílo epochálního významu

V roce 1985 vyšel první svazek Lexikonu české literatury. Velké nadšení u domácí „oficiální“ kritiky nevzbudil. Základní lexikografické dílo, epochálním významem srovnatelné s Jungmannovým Slovníkem česko-německým či s Příručním slovníkem jazyka českého, bylo odsunuto na okraj zájmu, mezi díla sice nezakázaná, ale taktak strpěná. Na pořadu dne byly „aktuálnější“ projekty, střižené podle vzoru stranické kulturní politiky. Například v témže roce vydaná příručka Čeští spisovatelé dvacátého století - sice pominula Jana Čepa, Jana Zahradníčka a další nepohodlné autory, ale zato nezapomněla na žádného zasloužilého tajemníka tehdejšího Svazu spisovatelů. První díl Lexikonu zahrnoval hesla pod písmeny A-G. Nyní vyšel II.díl, rozdělený do dvou svazků: čtenáři tak budou mít v rukou polovinu Lexikonu.

Lexikon jako milosrdné útočiště

Okrajová pozice Lexikonu odpovídala tehdejší situaci většiny literárních vědců, kteří stáli u jeho zrodu: Jiřího Opelíka, Mojmíra Otruby, Zdeňka Pešata, Ludmily Lantové, Květy Homolové a dalších. Nebyli sice vyhozeni z práce (Ústavu pro českou a světovou literaturu), neboť čistky v Akademii věd nebyly tak rozsáhlé jako třeba na fakultách, ale zároveň neměli ani možnost, ani zájem publikovat. Nebyli totiž ochotni jakkoli se „angažovat“ na vyhledávaných a dobře odměňovaných tématech typu „Únor a literatura“, „Odkaz Julia Fučíka“ apod. Na počátku sedmdesátých let ještě stačily…