0:00
0:00
Kultura11. 1. 199310 minut

Odysea po česku

Jaroslav Putík

Autor: Repro Respekt

Nad knihou Jaroslava Putíka Odysea po česku

JAROSLAV PUTÍK. Narodil se 25.7.1923 v Mostě. V Praze se učil modelářství. Od r.1940 v odboji (Národní hnutí pracující mládeže). V březnu 1942 zatčen gestapem, prošel káznicemi, skončil v koncentráku v Dachau. Pak šel do pohraničí dělat tajemníka Svazu mládeže. 1946–49 studoval novinařinu na Vysoké škole politických a sociálních věd. Od r.1948 redaktorem Lidových novin, 1951–53 vojna, 1953–59 v Literárních novinách, do r.1962 redaktorem Tvorby, od r.1963 Kulturní tvorby. Krátce na volné noze. 1968–70 vedoucím redaktorem dvouměsíčníku Orientace. Po jeho zastavení se živí různě - viz recenze. Knižně debutoval reportážemi Pod egyptským měsícem (1957); z novinářských knih je nejznámější Svědomí. Případ profesora Oppenheimera (1959). Knižně vydané prózy: novela Zeď (1962), povídkové sbírky Indicie (1963), Pozvání k soudu (1964), romány Smrtelná neděle (1967), Brána blažených (1969), Muž s břitvou (1986 - Index, 1991 Práce), Volný let voliérou (1990).

↓ INZERCE

V čase, kdy se Zábranovy deníky staly ve vánoční anketě Lidových novin knihou roku 1992 a pozorní čtenáři už věděli, že Odeon vydal co do rozsahu nesrovnatelně skromnější, ale o nic méně strhující a zneklidňující deníkovou Knihu neklidu Portugalce Fernanda Pessoy, v tom čase Prostor vydal Jaroslavu Putíkovi jeho deníkové záznamy z let 1971–1989 Odysea po česku. To, co bylo původně ryze soukromou záležitostí, stává se, ovšemže po Putíkově souhlasu, aktérem na trhu postojů a nasazení. Může to někomu znít hrozně, ale čtenář nejspíš deníkové záznamy navzájem poměřuje víc než tzv. krásnou literaturu. U záznamů jde víc o život. Autora i čtenáře.

Čas to zařídí

„Prázdné dny se vlečou odnikud nikam. Neděle k uzoufání, jeden by kňučel jako pes. Procházím se, vlastně jen pohybuji nohama: ve Hvězdě a kolem svaté Markéty.Překládám Ďábla a čtu Dabrowskou.Ráno bušení do koberců. Normalizace."Čas zmrtvěl, životy o to rychleji požíral. Největšími událostmi jsou zvraty počasí. Ze vzpoury proti takovému času začal Putík se svými zápisky. Jednasedmdesátý rok, nadepsaný titulním názvem, je drtivý. Stačí zaznamenávat fakta. Včera neuvěřitelné se dnes stává realitou. Okupaci se říká pomoc a děkuje se za ni. V televizi nebo Rudém právu si co chvíli před národem někdo naplive do obličeje a prosí moc o prominutí. Spisovatelé umírají. Po Janu Drdovi Jan Procházka, František Hrubín, Josef Kainar, Karel Konrád. Putíkovi to všechno evokuje válečný čas a ptá se, "kde je konečná stanice, je-li nějaká?“. Definitivně prohlédl. Okupace byla vlastně nevyhnutelná. Sovětský svaz se právem cítil ohrožen. Našlápnutá cesta by sotva skončila v poslušném socialismu s lidskou tváří. Čas je však naštěstí mstivý. Jednou dopadne na ty, které udělala normalizace. Dějiny jsou Odysseou, „čekáním na pomstu ženichům“. Chce to čas a trpělivost.V roce 1972 se Putík po podpisové akci na obranu politických vězňů obává policejních razií. Bezmoc a všeobecná strnulost ho ochromí. Také přestal věřit ve smysl deníkových zápisků. Nepíše. Obnoví je následující rok a pak už pokračuje sice s pochybnostmi, ale soustavně, povzbuzován četbou deníků Maxe Frische. Šestnáct let je věrný své odyseji: čeká v ústraní, bez kolaborace s režimem, bez boje proti němu, snaží se (úspěšně) vyzískat předčasný důchod, překládá pod cizími jmény, vyhotovuje jakési nesmyslné anotace, píše své romány, zapisuje své postřehy do deníku, doma oficiálně nevydává nic, zbývají samizdaty a zahraniční vydání.

Dějiny podle Putíka

Československo nevzniklo z boje, ale díky výhodné mezinárodní situaci, z politických akcí a intrik. Po dvaceti letech zašlo pro změnu na nevýhodnou mezinárodní situaci, provázeno rovněž politickými akcemi a intrikami. Na konci války se znovuzrodilo díky situaci, akcím i intrikám Východu a Západu. Intriky Východu zplodily únor 1948. A udusily rok 1968. Následuje ušmudlaná, malá existence. Když prodloužíme toto Putíkovo pojetí z roku 1984 o osm let dále, rozpad Československa se jeví jako logický a nutný.Jací jsou podle něho ti, kteří po roce 1968 nekolaborovali? I ti režimu slouží, protože totalitárnímu státu slouží bez výjimky všichni. Včetně vzdorujících, neboť „vypadáme jako blbci - a o to režim usiluje“. Je znechucen západními politiky, kteří do Prahy jezdí legalizovat místní režim. Disidentské hnutí, k němuž má blízko, mu připadá poněkud neurotické. Připouští ale možnost, že to, co zatím v boji s režimem vypadá naivně a bezvýznamně, se může časem ukázat jako důležité. „Křičet je správná metoda, ale musí k tomu být vloha,“ zapisuje si v pětasedmdesátém po Havlově dopisu Husákovi. On sám takhle křičet neumí a nechce. V roce 1973 míní, že spisovatel by se neměl plést do politiky. „Pozoruje dobře, ale rozhoduje se často chybně - z přílišného moralismu či antimoralismu - a také z intelektuální pýchy.“ Opakovaně připomíná omyl Václava Černého, který uvěřil nastupujícímu Husákovi. „Podepsat znamená vydat se na politickou dráhu,“ zapisuje si na konci roku 1976 o Chartě 77. Takové ambice nemá a podniku nevěří - stávající konspiraci považuje za komickou a určitě policejně prošpikovanou. Nepodepisuje i kvůli dceři, která chce odjet do Dánska. V roce 1989 Putík píše o Několika větách, které moc vyzývají k dialogu: „Po žádném dialogu netoužím.“ Jde mu o jediné: aby už režim konečně zmizel, vypadl, dal autorovi pokoj a ten mohl žít důstojný život.Skepsí a rozumem Putík mnohé jevy a procesy domýšlí do důsledků, které tehdy mohly působit až absurdně, později je ovšem dějiny potvrdily. Už v roce 1974, po bleskovém pádu vojenské diktatury v Portugalsku, vidí, že zdejší jakoby život jednou přinese náhlou, zdánlivě nepochopitelnou změnu, pramenící ovšem ve vědomé schizofrenii společnosti. Od počátku jasně vidí Gorbačovovy meze. V roce 1987 se poprvé zmiňuje o „nečekaných názorových rozporech“ mezi dosavadními jednotnými odpůrci režimu a další rok oprávněně předvídá: „Vidím, že nás čekají pěkné hádky.“ Na konci roku 1989 se Putík mnohem víc než vítězem, cítí být propuštěncem. Konečně na svobodě. Přežil a v ranci pár rukopisů. To stačí.

Málo vášně

Čas pracuje pro Putíka, čas pracuje proti Putíkovi. Co se politiky týče, dal čas Putíkovi za pravdu. Zápisky však, s vršícími se lety, ztrácejí pro čtenáře dynamiku, ač se společenský čas postupně zase probírá a zrychluje. Autora podarovaly i zradily rozum a skepse. Mnohé je domyšleno do důsledků, pozoruhodné samo o sobě, jaksi bez autora. Ten se vytrácí, zůstává mozek bez těla, bez chuti a zápachu. Zajímavé až úžasné jednotlivosti, v úhrnu chladné a monotónní. Putík v rozhovoru s A.J.Liehmem pro knihu Generace v září 1967 vzpomíná velice mu blízký výrok Stendhalův, že ho vlastně nezajímá nic jiného než analýza lidského srdce. Odysea po česku je především analýzou mozku.Ať Zábranův Celý život, Pessoova Kniha neklidu, Paměti Václava Černého, Vaculíkův Český snář jsou knihy vášnivé, zaujaté, místy přehánějící, popírající se, ale právě tím vším lidské a pravda je jinde než ve shodě všech fakt se skutečností. Maximální otevřenost není exhibicí, ale nutnou podmínkou, aby se taková kniha nestala registrem, nýbrž svědectvím. Putík to ví: „Zlomkovitost, útržkovitost, autentičnost a intimita Frischových záznamů přesně vystihují zlomkovitost a útržkovitost naší současnosti i nenasytnou potřebu zachycovat fakta, fakta. A nejvíc táhne intimita - jsme všichni trochu voyeuři.“ Ale sám toho není schopen. A i to ví. Muka racionalisty, kterého papír, jakmile má psát výlučně o sobě, svazuje. Své fungování v rodině, tíhu života s někým, Putík jen cudně naznačuje, a to tehdy, když se někdo vyprávěním o sobě dotkne něčeho, co se týká i jeho. Tato zdrženlivost se promítá i v editorské nahotě knihy. Ani slovo o tom, je-li to výbor z deníků, nebo je-li to soubor úplný, ani o tom, procházely-li zápisky nějakou dodatečnou, například stylistickou úpravou.Jako prozaik byl Putík v 60.letech reprezentantem racionalistického, promyšleného psaní s ohlasy žurnalistiky. Té i racionalismu se v 70. a 80.letech ve svých prózách zbavoval, někteří kritici hovoří o rozkoši z vyprávění, o rozmarnosti. V zápiscích tato tendence neexistuje. Cesty tvorby jsou věru svébytné. Jestliže v recenzi Zábranova Celého života Viktor Šlajchrt uvažuje (Respekt 44/92) nad Vaculíkovým Českým snářem, že přes deníkovou formu jeví se jako román, a nejsou-li tak vlastně Zábranovy Modré sešity poezií, pak zřejmě není od věci přemýšlet, není-li Odysea po česku v podstatě žurnalistickou, publicistickou.

Generační osud

Neznamená to však, že Odysea po česku by snad měla sloužit pouze jako exemplární příklad, kdy je lépe zápisky nevydávat, neboť sloučením takových fragmentů dojde nakonec k oslabení jejich účinu. Skutečně vzrušivěji zápisky vyznívaly ve fragmentárním publikování ukázek v Literárních novinách. Kniha, vyznívající méně osobně, chladněji, na druhou stranu zvýrazňuje tendence neosobní, generační, ač by Putík rád byl solitérem a generačním dělením se brání. V Liehmově Generaci ještě generačně uvažoval: počítal se ke generaci mladých stalinistů, která se po několika letech stala generací destal inizující, asi proto, že po válce sice patřila mezi vítěze, ale nikdy se nedostala k moci.Putíkovo mravní puritánství, jež nemá rádo jakýkoliv pokus o dialog s totalitaristickým režimem, je vykoupením bývalého splynutí s tímto režimem. Putík je kupříkladu v 70. a 80.letech zhnusen koketériemi Bohumila Hrabala s režimem; kritizuje Milana Šimečku za to, že se Hrabala zastává. Jenže v době, kdy Hrabal byl únorem 1948 odstavený živel, bez možnosti publikování, studoval Putík Vysokou školu politických a sociálních věd a byl oficiálním novinářem. Toto stigma si však Putík vědomě nese, nesnaží se dělat, že nic takového nebylo. Vrací se mu to jako noční můra. Puritánství uplatňuje i vůči sobě. Je sebekritickým osmašedesátníkem: on, který se do politiky zapojoval tolikrát a tak silně, už nechce a nemá nárok. Vzácný příklad soudnosti. Nikoliv náhodou zastává se v sedmaosmdesátém roce Pavla Kohouta: "Hříchy stalinismu a mládí znova platí, najednou se zkoumá, co všechno napsal a dělal, všelijací prckové si na něm cvičí a posilují svaly."V propletenci bývalé naivity i dogmatičnosti a současné zásadovosti, odstupu od sebe sama (což není samozřejmá vlastnost těch dříve narozených) spatřuji největší cenu Odysey po česku. Ukazuje, jak včerejší omyly mohou být zdrojem zítřejší jasnozřivosti. Ale platí se. Zde je cenou skepse a chlad, z nichž mrazí, ale které i nudí.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články