Všichni proti všem

Všichni proti všem

Potopa na bonnské politické scéně

Jen málokdy se podaří, aby nový rok začal stejně, jako starý skončil. S jistou rezervou to lze tvrdit o Německu na prahu roku 1993. Prosincový finiš byl poznamenán rázným odchodem ministra pošt a telekomunikací Christiana Schwarz-Schillinga (CDU); lednový start potom razantním vyprovozením Jürgena Möllemanna (FDP) z ministerstva hospodářství.

Lhát se nevyplácí

Schwarz-Schillingovo gesto - sám se vzdal úřadu na protest proti bonnské kompromisní politice zejména v přístupu k bosenské tragédii - lze chápat i jako snahu předejít plánované rekonstrukci resortu shora. S jeho osobou však odchází jeden z posledních členů Kohlova prvního kabinetu a zároveň aktérů triumfální změny před deseti lety. Naproti tomu Jürgen Möllemann odstupuje jako představitel nové, na svou chvíli teprve čekající generace. Přitom není tajemstvím, že neodchází dobrovolně. Jeho případ obsahuje alespoň ponaučení: i velcí kariéristé mohou ztroskotat na drobnostech.Möllemannův nezadržitelný vzestup, o němž deník Der Tagesspiegel posměšně napsal, že jeho jediným opodstatněním byla touha zastávat co nejvyšší posty, zmařila lapálie s protěžováním příbuzného na obchodním trhu. Konkrétně šlo o protekci při prodeji umělohmotných klíčenek s kapsou na jednomarkové mince. Avšak více než tento detail zůstane v povědomí veřejnosti bezprostřední příčina Möllemannova pádu: tou byla skutečnost, že lhal. Pokusil se totiž přesunout…