Misionářky z Doubí

Misionářky z Doubí

„Už ani nevím, proč jsem se na tu práci dala,“ říká Žofie Hracká (50), matka, která si osvojila třináct dětí

Za vesnicí Doubí u Karlových Varů stojí o samotě několik žlutě natřených domků. Úzká asfaltová silnice končí u prvního z nich. Dál už je jen rozbahněná polní cesta. Na domovních dveřích vilky je přilepená dětská kresba s kostrbatým nápisem: Domov a maminka pro opuštěné děti. Před okny si na zarostlém plácku hraje několik kluků na vojáky. Podle plechové cedule jsme v „První dětské vesničce SOS v Československu“.

Ránu si nesou dál

Taťána Zavřelová sem přišla i s manželem před deseti lety. Vzali se po vysoké škole (on pedagogická fakulta, ona ekonomie) a snili o početné rodině. Protože vlastní děti nepřicházely, rozhodli se Zavřelovi pro pěstounskou péči. Během života ve vesničce si osvojili tři chlapce a tři dívky, později se jim narodil vlastní syn. Dnes je někdejším vysokoškolákům dvaačtyřicet a mají sedm dětí ve věku od sedmi do dvanácti let.„Je zajímavé, jak na nás reaguje okolí,“ říká Ivan Zavřel. „Většině se asi nezdáme moc normální. Když se nám narodil chlapec, lidé se nás ptali, kdy už půjdeme pryč. Nebylo jim jasné, proč tady chceme zůstat i s vlastní rodinou. Děti jako náplň života má dnes málokdo, a to je škoda.""Od první chvíle, co jsem tady, mám pocit, že nežiju nadarmo,“ říká jeho žena. "Na světě je tolik malicherností, a co může mít větší smysl než poskytnout opuštěným dětem domov? Vůbec nerozlišuji,…