Televize za vraždy nemůže

Televize za vraždy nemůže

Děti se s filmovými hrdiny ztotožňují, jen když nemají jiné vzory

Televize je terčem kritiky ze všech možných stran. Je strašákem, hrozbou, morem. V poslední době zvlášť zesílil útok proti čemusi, co se označuje výrazem televizní násilí. Kritické výhrady se zpravidla shodují: předvádět lidskou agresivitu na obrazovce je nenormální, patologické, přesahuje to všechny meze, začíná být ohrožena mravní zdatnost mládeže, roste kriminalita. Malé děti, které prý nedovedou rozlišovat mezi fikcí a realitou, bez zábran napodobují spatřené.Vinit televizi z kriminality a agresivity či poklesu mravů je úporným hledáním obětního beránka. Jistě, na obrazovkách se objevuje příliš mnoho krve, vražd, strachu, ale to je pouze část problému. Nahlédnout jej ze všech stran je ovšem obtížnější než celou vinu přenést na TV, která se může jen stěží bránit.

Hranice mezi realitou a fikcí

Významnou pomůckou k lamentování nad násilím v televizi je článek sociologa C.Centerwalla v nultém čísle českého vydání časopisu JAMA (časopis americké lékařské asociace, říjen 1992). Autor na základě dlouhodobých sociologických výzkumů vyslovil zdrcující soud: nárůst kriminality je nade všechny pochyby způsoben násilím zobrazovaným v televizi. Centerwall se ovšem ve své interpretaci vůbec neobtěžoval uvážit další příčiny současné kriminality. Vzal to od podlahy: může za to televize. Je to podobná generalizace jako prohlásit, že nárůst kriminality je…