Lístek Kosovo - Plzeň za 140 marek

V souvislosti s aktuální uprchlickou krizí odemykáme reportáž o uprchlících z území rozpadající se válečné Jugoslávie, kteří přes Česko před více než dvaceti lety mířili do Německa. V Respektu vyšla v květnu 1993.

Když Naki vystoupil před pěti dny v Plzni z autobusu, měl s sebou kromě oblečení už jen mapu České republiky se zakroužkovanou západočeskou metropolí a jediným připsaným slovem: Beseda. Za cestu z bývalé Jugoslávie do Čech zaplatil 140 marek. Štěstí mu přálo: speciální autobus, který několikrát týdně vozí do Plzně kosovské Albánce, staví přímo před restaurací, jejíž jméno stálo v Nakiho mapě. Pro třiadvacetiletého muže představoval tento lešením zakrytý dům v Kopeckého sadech jediný pevný bod, ze kterého se lze odrazit dál, směrem na západ.

Ve tři hodiny odpoledne posedává a postává v Kopeckého sadech několik stovek lidí. Většinou jsou to dospělí muži; jen občas je možné zahlédnout starší ženy, unaveně opřené o kupy tašek a kufrů, nebo pobíhající děti. Je těžké se s nimi domluvit. Pár z nich hovoří lámanou němčinou, anglicky skoro nikdo. Naki umí trochu rusky. Chce do Německa: „Je to nejbohatší zem na světě a určitě je tam možné dobře najít práci.“ Doma Naki prodával zeleninu, ale z toho se prý nedalo žít. A navíc se bál války: musel by bojovat na srbské straně. „Až budu mít v Německu vlastní obchod, přijeď, u mě budeš mít zadarmo,“ směje se. Na otázku, jestli měl v Kosovu rodinu, nereaguje. Nechce prozradit ani město, odkud přišel. Prý aby neohrozil své příbuzné, kteří zůstali doma.

Někteří podnikaví obchodníci už pochopili dobrou šanci výdělku: z pojízdných vozíků prodávají zmrzlinu a opékané párky. Na lavičkách posedává pár českých dívek a snaží se nějak dorozumět s mladými cizinci. Muže na náměstí ale víc zajímá stanoviště taxíků mezi Besedou a hotelem Slovan. Tam se neustále dohadují obchody s jediným cílem: dostat se přes „zelenou“ hranici do Německa. Jinak to nejde, v pase jim všem totiž chybí vstupní německé vízum.

Občané si stěžují

Když do Plzně začaly autobusy z Kosova svážet první „turisty“, vadil plzeňským občanům hlavně nepořádek, který po sobě návštěvy zanechávaly na ulicích. Mluvčí městské policie Lumír Neuberg tvrdí, že si dnes stěžují hlavně ženy: „Pravidelně jsou obtěžovány dívky, které chodí z tanečních, nebo i ženy navštěvující kursy šití. Když se tu konalo mistrovství republiky v tancích, museli jsme účastnice doslova hlídat.“

Neuberg nesouhlasí s tím, aby se o lidech v Kopeckého sadech mluvilo jako o uprchlících: „Tak přece nemůžete nazvat muže mezi osmnácti a čtyřiceti lety, který navíc přijel bez rodiny. Pro mě to jsou dezertéři.“ Počet takových dezertérů odhaduje mluvčí na tisícovku. Teď, když se oteplilo, může jejich množství údajně vzrůst až na dvojnásobek a jejich příchod lze podle Neuberga omezit jenom vízovou povinností a pevnou česko-slovenskou hranicí.

Desítky tisíc ilegálů

„Plzeň je jediné místo v západních Čechách, kde je tak vysoká koncentrace cizinců, zejména z bývalé Jugoslávie,“ říká podplukovník Miroslav Daniel, šéf cizinecké a pohraniční policie západočeského kraje. „Obvykle se snaží co nejrychleji odejít do Německa. Jako důvod většinou uvádějí to, že doma nemohou sehnat práci a uživit rodinu. Navíc jsou často pod vlivem propagandy v jejich zemi, kde jim slibují, že se o ně Německo postará.“

To se ale netýká jen „Jugoslávců“: se stejnými představami přicházejí prý i občané Rumunska, Bulharska nebo Číny. Za první tři měsíce letošního roku bylo v západních Čechách při snaze překročit hranici zadrženo nebo německou stranou vráceno zhruba 6 700 osob. Celkový počet nelegálních cizinců na celém našem území odhaduje Daniel na několik desítek tisíc. Má cizinecká a pohraniční policie vůbec nějakou šanci omezit nekontrolovatelný dav cizinců, jejichž jediným zájmem je cesta do bohatších zemí? „Postupujeme vůči nim jako vůči všem ostatním cizincům,“ vysvětluje Daniel. „Pokud se zde zdržují déle, než je povolená doba, a nepožádali přitom o prodloužení pobytu, můžeme vůči nim použít sankce - pokuty, zákaz pobytu nebo i vyhoštění.“

K takovému kroku se západočeští policisté za poslední měsíc odhodlali asi ve dvaceti případech, z toho pětkrát přímo v Plzni. Daniel se nedomnívá, že by jednoznačnou spásou bylo zavedení vízové povinnosti. Cizinec totiž může požádat jenom o tranzitní vízum např. pro cestu do Polska a na naše území se stejně dostane. Účinnější by podle Daniela mohl být požadavek na prokázané ubytování nebo jistý finanční obnos. A samozřejmě pevná česko-slovenská hranice.

Převaděči

U hotelu Slovan postává menší tlustý muž s úzkými černými brýlemi. Cosi vzrušeně sděluje své přítelkyni. Mluví hodně nahlas, zřejmě se nebojí, že by mu to, co říká, mohlo nějak ublížit. „Támhlety jsem včera odvezl a dneska už jsou zpátky,“ ukazuje na skupinku mladíků na jedné z laviček. Na naše oslovení reaguje popudlivě: „Táhněte do prdele, novináři jsou horší než udavači.“

Pravidelní návštěvníci Kopeckého sadů tohoto muže znají, říká se mu Džordž. I policie dobře ví o jeho aktivitách, ale těžko může něco dělat. „Za převaděče lze označit jenom tu osobu, které dokážeme, že za úplatu někoho skutečně převedla přes státní hranici,“ popisuje bezmoc policie podplukovník Daniel. „Jinak na ně nemůžeme. Jak odlišit skutečného převaděče od taxikáře, který normálně vozí lidi?“ Podle Plzeňského deníku stojí například cesta osmičlenné skupiny na hranice až 2500 DM.

Znalci hranice tvrdí, že překonat ji není nic nemožného. Na české straně často hlídá desetikilometrový úsek jen dvojice policistů s jediným psem. Důležité je, aby běžence německé orgány nenašly do 48 hodin: poté je už nemohou vrátit zpátky do Čech, ale přímo do země, jejímiž jsou občany. Sehnat přímé důkazy proti „převaděčům“ je velmi obtížné. Městští strážníci tvrdí, že vůbec nejlepší pro toho, kdo chce ilegálně do Německa, je výslech na policii kvůli převaděčům. Ti se to samozřejmě rychle dozvědí a vyslýchaný coby nepohodlný svědek má pak velkou šanci, že se přes hranici rychle dostane.

Akce Srbů

„Nemůžu se zbavit pocitu, že Srbové vyklízejí území v Kosovu od mladých mužů,“ říká náměstek primátora Plzně Jan Blažek. „Většina z nich určitě nepatří mezi zámožné a navíc přijíždějí bez rodin, takže svůj dům asi neprodali. Přesto mají spoustu peněz v tvrdé měně. Někdo jim jejich výlet asi sponzoruje.“ Blažek má s návštěvníky z Kosova vlastní zkušenost: jeden z nich ho zastavil na ulici a žádal o radu, jak proniknout do Německa. „Řekl mi tehdy, že u nás nechce zůstat, protože by tu nedostal práci.“

Mnoho běženců se už pokoušelo o přechod hranice vícekrát; když neuspěli, vrátili se do Plzně. Domorodci mají obavy, co budou skupiny uprchlíků dělat, až jim dojdou peníze. Policie spolu s radnicí proto připravuje alespoň leták, který by měl turistům vysvětlit, že nemají mnoho šancí dostat se do Německa. Hledá se i vhodné místo pro jejich placené ubytování. Jednou z variant jsou plzeňská kasárna. „Myslím,“ říká Blažek, „že jako civilizovaná země, jejíž občané po desetiletí prchali před fašismem a komunismem, máme určité morální povinnosti a musíme proto pomoci. Když bude dobře fungovat spolupráce města se státními orgány, může Plzeň bez katastrofálních problémů přijmout asi tisícovku uprchlíků.“ Už dnes žije v panelové budově internátu Škodovky 180 běženců, hlavně žen a dětí z Bosny. Město jim poskytuje volnou jízdenku na tramvaje a trolejbusy.

Nocleh za dvacet (marek)

S ubývajícím světlem se Kopeckého sady pomalu vyprazdňují. Na místo se trousí místní podnikavci: nabízejí běžencům nocleh (cena od 10 do 20 marek) se snídaní (za 5 DM). Mezi stromy občas potichu projede policejní vůz. Jeho čtyřčlenná posádka se během půl hodiny jen jednou rozhodne ke kontrole dokladů. Zdálky pozoruje dění i dvojice městských strážníků. Za třicet minut odjelo od Besedy sedm plně naložených taxíků. Kolik posádek zamířilo k Rozvadovu a kolik na nejbližší diskotéku, není známo.