Každý by si našel radost
Vážená redakce,v Respektu č.15 jsem si přečetla článek „Matka na volné noze“. I když se snažím ji omlouvat, přesto mám na věc jiný názor. Proto vám napíšu, co si o tom myslím já.Je to již téměř sto let, co měla moje babička první dítě. Celkem jich potom měla pět. Tehdy mateřské dávky vůbec nebyly. Oni to brali tak, „Komu Pán Bůh nevěří, tomu děti nesvěří“. Proto měli radost, že jim Bůh věří hodně.Mně se první dítě narodilo v roce 1957. Porodné bylo tehdy 650 Kčs. Placenou dovolenou jsme měly 4 měsíce. Měsíc před porodem a tři po porodu. Matka, která měla odpracováno 5 let, pobírala 90% svého průměrného platu, a která je odpracované neměla, tak jen 60%. U prvorodiček to bylo většinou jen těch 60%.Většina matek nosila děti již od třech měsíců do jeslí. Já to vydržela být doma do jednoho roku dítěte. Potom nám z manželova platu nezbývalo již ani na opravu bot, a tak jsem šla do práce. Výplata nebyla nic moc, průměrné platy žen byly tehdy kolem 800 Kčs. Pracovalo se i v sobotu. Nejhorší však byly návraty z práce. Nejprve do jeslí pro dítě. S ním ihned do nejbližšího obchodu s potravinami. V úterý se stála fronta na máslo, ve středu na 10 vajec (víc nedali), ve čtvrtek znova na máslo a v pátek na maso. Děcko jsem držela v náručí, většinou fňukalo, protože bylo ospalé. Donést je domů spát a jít nakupovat později, to nepřipadalo v úvahu. Protože by na mě v krámě již nic nezbylo. Zato jsem si mohla po návratu domů pustit rádio nebo přečíst…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu