"Rozhodnout se pro adopci bývá velice těžké, protože tomu předchází spousta traumat vyplývajících i z toho, že člověk chce mít dítě vlastní a musí se smiřovat s tím, že to nejde. Každý tě od toho zrazuje a málokdo tě podpoří. Nakonec ani ta podpora není moc platná, protože kdo si tím neprošel, může těžko poradit. Všechno to, co přijde poté, je tak děsivé, že kdo není silný - ve svém rozhodnutí i povahově - může snadno ztroskotat.Když jsme se s manželem po dlouhém váhání a marné snaze mít vlastní rozhodli adoptovat dítě, šli jsme na tehdejší národní výbor Prahy 5, kde jsme bydleli. Sociální pracovnice nám dala dotazník, z něhož si pamatuji hlavně otázku, zda chceme dítě jenom bílé, nebo i romského či jiného původu. To je důležité, protože na bílé dítě se čeká hrozně dlouho. Napsali jsme, že nám nevadí jiný původ, a sama sociální pracovnice nás od toho začala zrazovat. Byla velice slušná a myslela to dobře, ale moc povzbuzující to nebylo. Nechtěli jsme čekat tolik let a neměli jsme ani pocit, že by romské děti byly nějak výrazně odlišné od bílých. Napsali jsme taky, že je nám jedno, jestli to bude kluk, nebo holka, protože bychom si taky nemohli vybrat, co se nám narodí. Asi po půl roce nás pozvali do psychologické poradny, kde jsme absolvovali řadu pohovorů a testů. To jsme chápali, ale zarazilo nás, že chtějí i vyjádření zaměstnavatele k tomu, jestli se budeme dobře starat o dítě, protože zaměstnavatel se taky nevyjadřuje k tomu, jestli se někomu může narodit dítě.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu