Stydím se za Evropské společenství. Nikdy jsem netušila, že se dočkám dalšího holocaustu. Neexistuje tu svědomí. Byli jsme jako spolupachatelé masakru, prohlásila v televizním vystoupení Margaret Thatcherová po dělostřeleckém přepadu východobosenské Srebrenice. V celé Evropě, a snad ještě více v USA, se diskutuje o postoji k válce v Bosně a o možnostech zásahu zvenčí. Vládní a opoziční politici vedou ostré spory v médiích, poměřují se argumenty pro a proti, renomovaní intelektuálové se obracejí svými apely na „mocné tohoto světa“. Tím více zarážejí poměry u nás: místo politiků a odborníků z generálního štábu spekulují o intervenci na Balkáně komentátoři, místo renomovaných intelektuálů apeluje na svědomí jen hrstka iniciativních občanů. Odkud se bere tato zdrženlivost?
Jedna strana dvou mincí
Válka v Bosně ovlivňuje Evropu i nás všechny mnohem více, než si kdokoliv vůbec připouští. Nejde jen o možné rozšíření konfliktu, na což slyší především Maďarsko a Rakousko, nebo o snížení práhu obecné tolerance vůči násilí, což se týká každého občana. Bosna dnes slouží jako model, jako obrovská zkušebna, na níž se testuje, co je a co není možné, jaké metody projdou a kde a na čem lze narazit. Není tajemství, že balkánský vývoj úzce souvisí s Ruskem, ale vše končí u dilematu: zasáhnout v Bosně a tím přimět ruskou vládu k vojenské podpoře Srbska, nebo nezasáhnout a tím ukázat ruským extremistům, že mají volné ruce. Právě z těchto důvodů se ve světě stále…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu