Vyvrženci z větší špíny
Buržoazie, vystěhovat, zlikvidovat, vyhnat na okraj společnosti. Seděla jsem v poslední lavici v kvartě B, poslouchala a neposlouchala výklad, děti ve čtrnácti mají spoustu jiných věcí v hlavě. Zejména čtrnáctileté dívky, nevědí, čí jsou, jestli ještě maminčiny nebo koho, něco se s nimi děje, mají v noci divné sny, nikdo jim je nevysvětlí, maminka nemá čas a taky to neumí. Maminka nemá čas, na krku čtyři děti, tátu zavřeli, příjem žádný, jen co se dá rozprodat z toho mála, co zbylo. Zbyl byt, šest pokojů v Pařížské, táta ho získal po válce po Němcích, byty v Pařížské byly opravdu pěkné a nóbl, táta se snažil, měl podnik a rodina přece musela taky nějak vypadat, máma se snažila dělat mu reprezentaci, šila z ničeho na nás i na sebe, byt se musel zvelebit, táta do něj investoval mnoho peněz na úkor toho, že jsme vlastně neměli nábytek. Měli jsme však štuky, krásné parkety, bezvadnou koupelnu s vanou utopenou v podlaze, s bidetem, teplá studená. V prostorách jsme jezdili na koloběžce. Byla to psina. Tenkrát se někomu na národním výboře ale zachtělo do našeho bytu. Hlava rodiny v kriminále, nejstarší (jediný) syn taktéž, dcery 17, 14 a 7 s matkou obývají prostoru naprosto nadměrnou, ven s nimi.Sedím ve třídě, je hodina matematiky, ozve se školní rozhlas, Salivarová okamžitě domů, nutné. Jedu domů. Co ta naše matka zase, doprčic, je to ale fajn, aspoň se uleju z matiky. Před barákem stěhovací vůz, na schodech matka, vláčí ranec s peřinami.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu