Lobby rudých ředitelů

Lobby rudých ředitelů

Ukrajina hledá svoji tvář

Sedíme v kožených křeslech, pijeme francouzský koňak a okny restaurace sledujeme pohasínající světla Kyjeva. „Dřív jsem snil o nějakém cizím státu, ve kterém bych mohl žít opravdu jako člověk, ne jako otrok. Je paradoxní, že se jím nakonec stala moje rodná země,“ svěřuje se mi Oleg. Třicet let pracoval jako letec. Potkal za tu dobu mnoho lidí, poznal, jak co chodí. Před dvěma lety začal obchodovat. Právě se vrátil z Taškentu. Za týden vydělal přes pět tisíc dolarů. Na čem, není prý důležité. Bez problémů platí za večeři pro dva šestnáct dolarů, téměř dvojnásobek průměrného měsíčního platu.Mercedes tiše projíždí ztichlými ulicemi. „Nezměnilo se téměř nic. Lidé jsou sice svobodní, ale moc je stále v stejných rukou. Svět si myslí, že už máme demokracii, ale to je blbost,“ prohodí Oleg a usměje se. Projíždíme kolem ukrajinského parlamentu, jehož průčelí stále vévodí symboly třídního boje. Jen vlajka na střeše je už modro-žlutá. Ukrajina od vyhlášení nezávislosti přešlapuje na místě.

Pragmatický premiér Kučma

„Není to až tak zlé, jak se zdá. Obchody jsou sice poloprázdné, ale když se člověk snaží, dá se ledacos koupit i lacino. Opravdovou nouzí tady nikdo netrpí,“ komentuje studentka Alena, když na hlavní kyjevské třídě míjíme třicetimetrovou frontu na chleba. "My si peníze vždycky nějak vyděláme. Nejhůř jsou na tom důchodci. Penze tři dolary na měsíc stačí vážně jen na chleba a jednou týdně…