Karabašská bilance

Do politického pozadí konfliktu v Náhorním Karabachu stále častěji zasahují sousední islámské státy. Podporou spřízněného režimu v Baku chtějí získat vliv v dalších oblastech bývalého SSSR. Uvědomují si to jak země helsinského procesu, které ihned po přijetí Arménie a Ázerbájdžánu vyslaly do „Zakavkazského Libanonu“ komisi pozorovatelů (v čele s Karlem Schwarzenberkem), tak Spojené státy, jejichž státní tajemník nedávno v Zakavkazsku jednal. Oprávněnost obav z vlivu islámu dokládá i poněkud šokující vyhlášení Turecka, že v případě války nebude nečinně přihlížet, jak USA podporují Arménii, a údajně zvýšená koncentrace tureckých vojsk ve východní Anatolii.

Kořeny války

První závažný konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach vypukl na jaře 1920. Během dvouměsíční války tehdy nezávislých republik zahynulo několik desítek tisíc lidí, většina arménských měst a vesnic byla zničena. Boje skončily po vpádu bolševických vojsk do Ázerbájdžánu a Karabach byl sjednocen s Arménií. Počátkem roku 1921 Moskva definitivně ovládla Zakavkazsko a Arménie byla na osobní Stalinův příkaz přinucena odstoupit vládu nad Náhorním Karabachem (4.400 km2, tehdy asi 160.000 obyvatel, z toho 90% Arménů) muslimskému Ázerbájdžánu. Od sovětského diktátora to byl velmi promyšlený krok: jednak přátelské gesto vůči Turecku (tomu navíc postoupil část západní Arménie), které patřilo do jeho sféry zájmů, za druhé mu napětí mezi republikami usnadňovalo manipulaci s nimi.…