Školní četba na dlani

Plná dlaň polopravd

„Autor zachycuje realistickou, a proto dojímavou postavu žida…“; „šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější“; „kultura jeho rýmů je až překvapivě moderní“; „šťavnatá čeština“; „řízný verš“; „ústřední páteř tvoří“; „umné, leč příznačné novotvary“; báseň Země mluví „se stala téměř národní hymnou“. To nejsou perličky ze školních úloh husákovského období, ale citáty z pomůcky pro „žáky, studenty, učitele i ostatní zájemce“ o českou literaturu Školní četba na dlani, podtitul Obsahy z děl českých a slovenských spisovatelů. Knihu vydalo vydavatelství Erika.

Kolektiv horující

V úvodu se praví, že jsou v ní „nejen obsahy děl, jež uvádějí současné osnovy pro 6.-9.třídu základních škol, škol středních, odborných i učňovských, ale i mnoho dalších“. „Úvodní autorské medailónky obsahují základní informace.“ „Širší informace, leckdy i s úplnou bibliografií uvádíme u těch autorů, kteří nejsou dostatečně zastoupeni, nebo vůbec chybějí v dostupných příručkách z uplynulých desetiletí.“ „Po formální stránce jsou jednotlivá hesla zpracována tak, aby svou náročností byla příslušnému školnímu věku srozumitelná."Ani jedna z vět není pravdivá. Přinejmenším středoškolské osnovy žádná literární díla neuvádějí, jmenují jen směry a autory. V "základních“ a „širších“ informacích úvodních medailónků je obrovské množství chyb, nepřesností a zkreslení. Možná, že autoři - skromně zavedení jako „kolektiv“ - žijí v zapadlé horské vísce a pracují po starodávnu, netečni k záplavě popřevratových zmatků. Proto zřejmě, jak se dozvídáme, odešli Hostovský a Čep do „emigrace“ a ne do exilu, proto zaujal Šiktanc v sedmdesátých letech „nekonformní společenské postoje“ (a ne: odmítl normalizaci), proto Majerová v Siréně „horuje pro cestu našeho pracujícího člověka ke svobodě a důstojnosti“ a Fučíkova Reportáž je knihou „mimořádné společenské hodnoty“, „filozofickou“, prozářenou „hlubokým humanismem a optimismem“.

Fakta na oprátce

Prosím, beru to jako názor, i když nesouhlasím. Ale každá odborná práce by měla respektovat známá fakta. Jestliže se o Reportáži psané na oprátce říká, že zkoumání textu „nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost“ a „vyvrátilo smyšlenky, které se kolem knihy v uplynulých letech nakupily“ (str.51), je to téměř falzifikace. Komise historiků - ať už „nezávislá“ či ne, podstatné je, že se rukopis vůbec nevynořil - konstatovala, že text skutečně napsal Julius Fučík. Také ovšem sdělila - a to se už ve Školní četbě na dlani nedočteme - že obsahuje i několik dosud zamlčovaných stránek, kde autor píše: „Rozhodl jsem se promluvit a hrát s gestapem ‚hru‘“. Další výzkum v archívech pak ukázal, že šlo skutečně o „hru“ a že Fučík s největší pravděpodobností nic podstatného o odboji neprozradil a nikoho neudal. Je tedy „rehabilitován“ takříkajíc právně (uvozovky proto, že nikdy nebyl odsouzen), ale obraz Reportáže se podstatně nemění. A faktem mimoto stále zůstává, že Fučík byl stalinista. Václav Kopecký a Ladislav Štoll dobře věděli, koho činí předmětem kultu. Teprve na tento falešný, nemravný, ryze totalitaristický kult reagovali Ferdinand Peroutka, Václav Černý a jiní pochybnostmi a hypotézami, z nichž se posléze zrodil obecně rozšířený antikult Fučíka - konfidenta gestapa. To vše probíhalo vlastně nezávisle na Reportáži, knize jistě literárně dovedné a působivé.

Každému, co jeho jest

Je trochu záhadné, jaký věk má kolektiv na mysli, když Školní četbu na dlani adresuje zároveň školám základním i středním, žákům, studentům i učitelům. Patrně každému, co jeho jest. Profesorům učené obraty á la „autonomní text“, „analytická poezie“; mládeži pak kouzlo nechtěného: „milostný vztah Nikoly, Eržiky a četníka Svozila“, anebo „V řadě básní pateticky promlouvá chraplavým hlasem lidového barda“. (Petr Bezruč, Slezské písně). Mimochodem snažil jsem se zjistit, kolikrát se v příručce objevuje obrat „v řadě“. Trpělivost mi došla u třinácté „řady“. Kolektiv je tudíž stmelen nejen ideově, ale i stylově, o čemž svědčí i další zdobná epiteta: „barvitý“, „mistrný“, „společensky angažovaný“, „zemitý“ (vypravěč), „poplatný“ (dobovému schematismu), „umělecké a lidské“ (krédo).

Iracionální realismus

Zřejmá je tendence ke zdůrazňování spisovatelů tradiční realistické ražby, autorů takzvaně ideových. Ti, kdo stojí „mimo“, vymykají se, experimentují, nemají ve Školní četbě na růžích ustláno. Do výběru se neprobojovali Holeček, Weiner, John, Linhartová, Vyskočil, Juliš, Gruša, Wernisch, Steigerwald. Polovina z nich je mimochodem v osnovách pro střední školy. Naopak nechybí Rais, Stašek, Haussmann, Knap či Ptáčník a z nich jsem nikoho v osnovách nenašel. Pokud běží o výběr knih, i zde převládá zřetel ideově realistický: ze Závady, Kainara a Mikuláška jsou například zastoupeny výlučné sbírky z let padesátých. Objevuje se Holanova Panychida; podle mě přehmatem místo Panychidy Zábranovy. Iracionálně je z Oty Pavla zařazen posmrtný, navíc zcenzurovaný výbor Veliký vodní tulák. Dvě slovenské knížky mají české názvy, ostatní v jazyce Štúrově.Tentýž sklon je patrný ve vlastních „obsazích“. Jejich hlavními rysy jsou nevěcnost, vědomá i bezděčná, a zplošťování významu. Tak charakteristika Jana Čepa - „náladové črty vyjadřující vztah k venkovu, vznik a zanícenost náboženské víry“ - může platit pro Karafiátovy Broučky. Haškův Švejk „má za ušima, ví, kdy dělat hloupého“. V Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále nepadne ani slovo o mýtu. V Glazarové Adventu dokázali autoři přehlédnout dokonce sám název a velkoryse pominuli jak křesťansko-folklórní, tak baladicko-muzikální rozměr prózy: „V příběhu Frantičky a jejího nemanželského syna Metoda spisovatelka zobrazuje těžký život svobodné matky, bezvýchodnost jejího neplnoprávného postavení mezi vesnickými lidmi a předsudky omezující i život jejího syna.“

Cvičebnice opisování

Při výčtech děl v úvodních medailónech se kolektivu téměř vždy daří uvádět zcela okrajová díla a naopak pominout díla zásadního významu. U Durycha máme zastoupena čtyři dramata, ale schází například Kouzelná lampa a Boží duha. U Holana se uvádí Blouznivý vějíř, u Hlaváčka zase Sokolské sonety. U Pujmanové devět básnických sbírek, u Sovy pro změnu sedm próz. Z Haška spoluautorství básní Májové výkřiky, ale marně hledám Dějiny strany mírného pokroku a Velitelem města Bugulmy. Marii Majerovou mají autoři Školní četby asi zvlášť rádi, dostalo se jí osmnácti vyjmenovaných titulů, včetně naivních prvotin a opravdu senilních vyprávěnek. Kde zůstala ta stěžejní Havířská balada? U Oldřicha Mikuláška kolektiv nahlásí sedmnáct básnických sbírek, nechybí pominutelná prvotina z roku 1930, zato chybí autorova kniha knih - Ortely a milosti.I v České literatuře 1785–1985 od Antonína Měšťana se vypočítává stejný počet Mikuláškových děl a náhodou v nich chybí právě Ortely a milosti.Nechci tím říci, že autoři všechny medailóny opsali z Měšťanových Dějin. Co když je v čele „kolektivu“ sám profesor Měšťan?V každém případě se z Dějin neopisovalo v medailónu Jana Otčenáška. Ten se totiž nápadně podobá příslušné bibliografii ve Slovníku české literatury 1970–1981. Proto si, milí učitelé a žáci, doplňte ve Školní četbě na dlani svazek Pokušení Katarína, vydaný po uzávěrce onoho slovníku, ale přece jen už v první půli osmdesátých let.