Demokracie není blahobyt
Polsko a Maďarsko tři roky poté
Vznik nových dějin je obvykle provázen neodolatelnou touhou po určení vlastního počátku, vlastní tradice. Ani Maďarsko, ani Polsko však nemají svou Bastilu, své výročí „sametové revoluce“. Skutečný přelom obě země podvědomě očekávají teprve od budoucnosti.
Světla a stíny kulatých stolů
Když 15.března roku 1988 vyšlo do ulic Budapešti přes deset tisíc lidí, aby - za nečinného přihlížení policie - protestovalo proti dosavadnímu zřízení, ukázalo se, že dny režimu Jánose Kádára, vládnoucího přes tři desetiletí, jsou sečteny. Po celý rok 1988 chodila maďarská inteligence v zástupech na všechna veřejná setkání za účasti komunistického reformátora Imre Pozsgaye, což jí však nebránilo, aby zároveň masově vystupovala z Maďarské socialistické dělnické strany a přenášela své sympatie na stále početnější nezávislé strany a sdružení.V Polsku se tou dobou ještě pevně držela vláda generálů a oddíly ZOMO (motorizované jednotky rychlého nasazení) ji s vervou bránily v ulicích měst. Taktiku vlády změnily teprve tlaky kremelských reformátorů a dvě vlny stávek, které se přehnaly Polskem v květnu a srpnu 1988. Generálové navrhli opoziční Solidaritě podíl na moci výměnou za politickou podporu - zrodil se polský Kulatý stůl. Pokus maďarských komunistů o stejné řešení však skončil polovičatě. Maďarští demokraté neměli totiž ve svém středu ani známou osobnost, ani vůdce takové autority, jakou měl Lech…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
