Boží Gott

O názorné knize k smíchu a zapomnění

Lidé za mnou chodí přímo až do domu, z jejich mluvy je někdy zřejmý závan schizofrenie, ale já takové lidi chápu. Oni ve mně vidí jakousi spásu duše. Tak se také vidí Karel Gott v knize Jak to vidí Gott - Rozhovor na lodi, kterou studio pět a Panok Finanz a.s. vrhly na trh ve stopadesátitisícovém nákladu. Otázky pokládal Rostislav Sarvaš.

Proletář milionářem

Začátek je nevkusný. Pěvec vzpomíná, jak mu zamlada doma popíjely přítelkyně a milenky, jedna poněkud přebrala a Gottova matka ji našla klečící na záchodě… Rozčilila se a Gotta prý mrzelo, že už nejsem její syn. Záhy však hovoří estét vybraného oblékání a chutí, jezdící zásadně v autech exkluzívní třídy. Představte si, že si jedna z nich na skvěle připravenou delikatesu nalila z dózy chemický kečup. Nejhorší bylo, když si jedna objednala ‚Kláštorné‘ víno nebo Svíčku, stěžuje si Sarvašovi na jisté ženy. S ženami to prý vůbec nemá tak snadné, jak si mnozí myslí. Protože jsem muž, který je věčně na cestách, chci hned vše, neboť zítra bude jiný hotel a jiná žena, ale ne každá to bleskově pochopí. Dobrá je ta, která je právě tu, a ne ta, která tu právě není… Protestanství je mu bližší než katolictví z podobných důvodů: Většinu času jsem na zájezdech a tam vysvěcený kněz není vždy po ruce. Gott hovoří o sobě jako o jemném člověku. Má svůj systém: Štěstí v pozemském životě spočívá pro mě v čekání na věčný život v Boží kráse a tím vstup do absolutna a transcendentálna. Ale pro případ, kdyby to s tou věčností náhodou neklaplo, tak žiju pro jistotu na plné pecky každý den.

Brouk Pytlík

Rozhled se Gottovi vážně upřít nedá. Vrší politologické a historické úvahy, které často dotlačí do svérázných konců, protože přání je otcem myšlenky. Fakta občas sedí tak trochu. Když například hovoří o psychiatrovi prof. Stanislavu Grofovi, říká, že dnes je jeho největší hit to, že připravuje na odchod z tohoto světa bohaté pacienty, kteří se od svých doktorů dozvěděli, že už není v silách lékařů zachránit jim životy. V tuto chvíli nastoupí profesor Gróf a svému pacientu vysvětlí jeho splynutí s vesmírem, smiřuje ho se smrtí a seznamuje ho se znovuzrozením. Kdo zná aspoň trochu tu činnost prof.Grofa (nikoli Grófa), o níž Gott mluví, musí být poněkud zděšen. Holotropní terapii provozuje zhruba dvě desetiletí, není výlučnou záležitostí bohatých a nespočívá v prostých, zvulgarizovaných návodech a řešeních.Když lodní rozhovor dočtete, jste vyčerpaní ze všech těch údajů, tvrzení a rozborů, ovšem nemáte pocit, že byste se o Gottově duši a životě dočetli vyčerpávajícím způsobem. Mnoho témat zůstalo na půli cesty, mnohá se nedostala ani tam. Gott je encyklopedistou z nouze, strachu a neochoty jít víc do sebe a vidět sebe v době. Jde přece o image. A ta je víc než Bůh. Hraná upřímnost se vymstila: myslím, že pro fanynky jsou Gottovy vzdělávací špalky omračující krátkodobě, pak omrzí. Intelektuálům, jimž se možná pěvec chtěl předvést, se beztak nezavděčí. Pro ně je jako myslitel v důsledku stejně nezajímavý jako pro fanynky.Svým způsobem je otázkou vkusu celá kniha. Devět kapitol - každý den je řeč na jedno téma - má záběr hodný mudrce. Jídlo, pití, ženy, historie, politologie a politika, psychologie, futurologie, antisemitismus, Bůh; taky zpěv. Netají se tím, že vidí pod povrch. Je zasvěcen, protože si umí vyhledat informované lidi. Zná tvůrce dějin: tajné služby a jiné tajné, ty skutečné mocné, jež stojí nad mocnými pro hloupé, rozuměj nad státníky. Dějiny jsou výsledkem velkých a všeobecných spiknutí, a kdo to nepochopil, tápe a tápat bude.Nevolám po sebemrskačství, ale po odpovědích na podstatné otázky, jež se nabízejí. Sarvaš se například Gotta ptá, jestli si dovede představit, že za dvacet let někdo bude říkat, že to byl on, kdo do společenského úpadku 70. a 80.let krásně zpíval. Jenže to už se dávno stalo: v Knize smíchu a zapomnění Milana Kundery (česky vyšla u Škvoreckých v r.1981). O slavné Kunderově charakteristice Gotta nepadne v rozhovoru ani slovo. Pak je snad lépe se tématu zcela vyhnout; takhle nahota září až vulgárně. Gott použil novináře, jenž mu neklade odporu a někdy ani otázek - to jsou jen ustrašené lobby sparingpartnera, jež umožňují hvězdě smeče. Vtip pak je v tom, že dost často jdou do sítě, avšak hvězda si myslí, že přes ni. Sparingpartner si nemyslí nic. Není taky od toho, aby si něco myslel. Smutná podívaná.