Ještě jednou Slavík

Vážený pane Hůlo,se zájmem jsem si přečetl Váš jiskrně napsaný článek o Otakaru Slavíkovi v 52.čísle Respektu. Mám k němu jedinou podstatnou výhradu. Tam, kde píšete o mé charakteristice Oty Slavíka, zkreslujete ji. Mohu si to vysvětlit trojím způsobem:

1) buď jste můj článek v katalogu Slavíkovy výstavy přečetl povrchně,

2) nebo jste jej vždycky správně nepochopil,

3) nebo jste záměrně použil triku oblíbeného mnoha kritiky: spočívá v tom, že z určitého textu část vybereme, vytrhneme ji ze souvislostí, dáme jí jiný smysl a pak ji zkritizujeme.

Mé věty týkající se bezvadně oblečeného Slavíka na koncertech nebyly „pokusem o redukci“ malířovy osobnosti, ale měly její obraz doplnit faktem málo známým, a tím pozoruhodnějším. Šlo mi tedy právě naopak o to, aby Slavík nebyl redukován na pouhý hospodský typ, jak se to občas děje. O tom, jak „šel na věc zdola“, vím možná víc než většina těch, kdo o něm psali a píší - stýkám se s Otou od roku 1967 a dosud si přesně pamatuji, jak tehdy žil a živil se.

Byl bych rád, kdyby tento můj dopis redakce Respektu otiskla: ne všichni čtenáři Vašeho článku si koupili katalog výstavy, a proto nemohou sami posoudit, jak můj text svým domýšlením překrucujete.

P.S.: Vaše líčení návštěvy Jiřího Kotalíka ve Slavíkově ateliéru by si mohl někdo vyložit tak, že Národní galerie Otovy obrazy nekupovala. V době, kdy se udála ona příhoda, bylo jich tam už několik.