Česká strana ve výhodě

Česká strana ve výhodě

Od 1.září federace za Moravou neplatí

Prvního září večer se Vladimíru Mečiarovi podařilo splnit druhý ze svých předvolebních slibů: po nedávné deklaraci o svrchovanosti schválilo plénum Slovenské národní rady i „první demokratickou“ ústavu Slovenské republiky.

Bezvýznamná maličkost

Je jasné, že faktický rozpad ČSFR schválením plné ústavy SR ani nezačal, ani nekončí. V kontextu kroků vedoucích k zániku federace to je stěží něco víc než bezvýznamná epizoda, protože tento stát se musí k 1.lednu 1993 rozdělit, i kdyby republikové konstituce do toho termínu ještě neexistovaly.Přesto má ústavodárný akt na Dunaji svůj nesporný politický význam. V rozehrané státoprávní partii znamená velké zvýhodnění české strany pro případ, že by se dosavadní scénář spolupráce a koordinovaného dělení ukázal jako neproveditelný. Jakýkoliv jednostranný krok České republiky bude teď už pouze druhý v pořadí. Přijetím ústavy je Slovensko už nejen politicky, ale i právně iniciátorem rozpadu.Jedině z tohoto hlediska má význam debata, zda Slovensko přijetím plné ústavy vystoupilo z federace či nikoli. Bez ohledu na to, že federace už ve skutečnosti neexistuje, je zřejmě nejpřesnější výklad daného stavu následující: Slovensko z federace nevystoupilo, ono ji jen na svém území zrušilo.

Vedoucí úloha premiéra

Přes určitá vylepšení vládního návrhu ve výborech SNR se dá říci, že ústava neposkytuje dostatečné záruky demokratického vývoje a právního státu. Celý dokument je poznamenaný setrvačným bolševickým uvažováním svých tvůrců, pro které je charakteristická povrchnost v přístupu a neúcta k právu jako takovému.Projekt obsahuje řadu absurdních a komických ustanovení, která působí jako svého druhu průlom do ústavního práva. Např. zrušení výsledku referenda parlamentem nebo zakotvení práva na práci. Nezaujatý pozorovatel si musí klást otázku, jak zvládnou - a hlavně jak vyřeší - slovenské soudy desítky tisíc podnětů od nezaměstnaných, žalujících stát za porušení „základního práva“.Přes snahy o korekci zůstal v konečném znění ústavy i nevyvážený vztah mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Velmi silné postavení zaručuje konstituce premiérovi. Má například právo navrhovat prezidentovi členy kabinetu nejen ke jmenování, ale i k odvolání. Pokud podá demisi, padá s ním i vláda. Zlé jazyky tvrdí, že k dokonalosti už chybí jen maličkost: zakotvení vedoucí úlohy Vladimíra Mečiara.

My, národ slovenský

Preambule ústavy nedůstojně romantizuje a idealizuje národní dějiny. Od ní se pak odvíjí ten nejzávažnější nedostatek celého dokumentu - jednoznačná dominance národního principu nad principem občanským. Úvodní věta „My, národ slovenský“ pasuje na státotvorný prvek národ a nikoli občana. Následná zmínka o příslušnících národnostních menšin a etnických skupin není víc než pouhým šidítkem na uklidněnou. Obyvatelstvo je de facto rozděleno na občany prvé a druhé kategorie.Obhájci národního principu se proti takové interpretaci pochopitelně ohrazují. Ale jejich argumenty nejsou přesvědčivé, naopak. Právě v rámci bouřlivé diskuse o konstituci vyšla celá mizérie jejich úvah několikrát dokonale najevo. Například ministr Hofbauer položil otázku, zda je normální, aby „slovenské dítě slovenských rodičů cestovalo na Slovensku dvacet kilometrů do nejbližší školy“. Ano, možná to nenormální je, ale o nic víc, než kdyby těch dvacet kilometrů mělo jezdit dítě maďarské nebo cikánské. A je úplně jedno, jestli na Slovensku nebo někde jinde.Představitelé maďarské koalice vznesli k právům národnostních menšin řadu pozměňujících připomínek. O věcné oprávněnosti některých z nich by se určitě dalo diskutovat, ale stejně tak je možné říci, že by se navrhovatelé možná spokojili s kladným přijetím zlomku svých podnětů. Premiér Mečiar však s nimi odmítl vést byť i jen náznak dialogu. Odchod maďarských poslanců ze sálu před závěrečným hlasováním byl potom jen logickým důsledkem v praxi použitého národního principu.

SDĽ - předvoj demokracie

Stejně jako maďarské strany nemělo šanci prosadit nějakou změnu do textu ani KDH. Takže korigovat alespoň některé vize HZDS dokázali nakonec pouze Weissovi transformovaní komunisti. Díky nim vypadli z konečné verze státní tajemníci odpovědní vládě a ne parlamentu, kabinet byl zbaven práva suspenzívnívního veta atd. Byl to chvályhodný výkon a SDĽ bezesporu zaslouží uznání. Snaha této strany má ovšem dvě vady na kráse. Tou první je fakt, že SDĽ Mečiarovo hnutí kritizuje pokaždé se stejnou rozhodností, s jakou s ním potom i souhlasně zvedá ruku při závěrečném schvalování. Druhou vadou je nepříjemná pravda k zamyšlení: kam až jsme se to za necelé tři roky od listopadu dostali, když jedinou vlivnou parlamentní silou, která aspoň simuluje demokratické cítění, je nástupnická organizace Komunistické strany Slovenska?