Návrat ztraceného syna

Návrat ztraceného syna

Erich Honecker, spravedlnost a právní stát

Berlínský deník Die Tageszeitung nedávno přinesl smutnou bilanci z pera italské novinářky Barbary Spinelliové. Psala o tom, jak vidí současnou situaci Spolkové republiky Německo pohrobci NDR. Článek si zevrubně všímal zakládání Výborů za spravedlnost, které autorka považuje za pokus „zdola“ nalézt si stejně jako v dobách komunismu rodinný koutek, v němž bude možné přečkat nejhorší. Nedůvěra v občanskou zodpovědnost, respektive v západní společnost se jeví jako přímé pokračování úniku před hněvem mocných. Úniku na chaty, do přízně strýčků, do mafiánských vzájemností.

„Německý zločin století“

„Shora“ je tento vývoj nejen podněcován, ale i šikovně využíván schopnými demagogy, kteří do strýčkovských rolí ochotně zaskakují. Šarm například Gregora Gysiho či Petera-Michaela Diestela, abychom zůstali u Výborů za spravedlnost, přitom jako zázrakem očišťuje málem již prehistorické termíny třídního boje, jako je „kolonizace Východu“ či „chladnokrevní západní vykořisťovatelé“. Komunismus se jejich přispěním stává opět salónním učením s ručením omezeným. A minulost? Nostalgici ji přenechávají analogiím mezi kapitalismem a nacismem. O komunismu se přitom mlčí jako o společném zavazujícím tajemství.O úspěchu této taktiky výmluvně vypovídají zatím ještě bázlivé, ale o to bezelstnější výkřiky z pléna na pódiových diskusích, podle nichž je Treuhand (privatizační úřad) " německých zločinem…