Všechno je jinak

Vzrušená diskuse kolem prezidentova návrhu volebního zákona svědčí o uznání klíčové role, kterou hraje v každém demokratickém státě volební systém. Východiskem mnoha kritik Havlovy úpravy je však bohužel jakási „abstrakce“, v níž redaktor, publicista či politik konfrontuje své vlastní představy o většinovém systému s rétorikou jeho obhájců. Zkušenost s volebními systémy v zahraničí jako by byla najednou naprosto neužitečná, protože u nás, jak známo, všechno funguje jinak.

Většinový systém: neakceschopnost?

Podle některých analýz by většinový systém v československých podmínkách preferoval „nezávislé osobnosti“ na úkor politických stran a jejich programů a vedl by k riziku parlamentní neakceschopnosti. Skutečnost je však docela jiná: všude, kde většinový systém funguje, vítězí v drtivé většině kandidáti významných politických stran. Volič totiž rozlišuje volby parlamentní například od voleb komunálních a vybírá si v nich většinou toho, kdo mu nabízí ucelený politický program celostátního rozměru. Také potenciální kandidáti, vědomi si toho, že stranické zázemí jim dává nepoměrně větší šanci na volební zisk i parlamentní uplatnění, se uchylují pod ochranu zavedených politických stran. Politická strana či koalice, jejíž program se v dané chvíli těší největší podpoře občanů, získává zpravidla ve většinovém systému parlamentní převahu, která jí umožňuje vytvořit stabilní vládu. Naopak z voleb podle poměrného systému vychází zřídka jasný vítěz. (Naše parlamentní volby z roku 1990 byly v tomto ohledu výjimkou, která se už stěží bude opakovat: téměř padesát procent hlasů přinesl Občanskému fóru program negativně vymezený proti minulému systému a moci KSČ.)

Poměrný systém se neosvědčil

Volby podle poměrného systému, z nichž nevycházejí parlamentní většiny, jsou ve svém důsledku pro občany málo čitelné. Na rozdíl od systému většinového, v němž se koalice formují už před volbami a jejich podoba podléhá volební sankci, jsou v poměrném systému strany nuceny lepit vládní koalici až po volbách, bez účasti voliče. Příklad Polska, kde se ještě měsíc po volbách strany dohadovaly o tom, kdo bude vládnout a s kým (a dnešní vratká koalice nemá vůbec zaručenu potřebnou parlamentní podporu), je sice extrémní, ale zároveň takříkajíc učebnicový. Problémy s poměrným systémem ovšem mají i zavedené západní demokracie. Díky němu byla postupně zcela paralyzována politická scéna poválečné Francie, která místo většiny a opozice znala jen efemerní koalice, proměňující se při každém hnutí mysli několika poslanců. Nakonec zde parlamentní demokracie vzala roku 1958 málem za své, kdyby na scénu nevstoupil generál de Gaulle a nevnutil Francii novou ústavu, jejímž základem byl většinový volební systém. Vinou poměrného systému nedošlo v Itálii od války ke změně vládní garnitury a v Rakousku se musí dělit o moc levice s pravicí, což je voda na mlýn pravicovým extrémistům, bujaře pranýřujícím vládní neakceschopnost.

Naši teoretikové říkají, že čs.společnost není na převážně většinový systém „dosud zralá“ a že předpokladem pro něj je stabilizovaná demokracie se spoustou politických osobností. Kauzální poměr by však bylo na místě spíš obrátit. Většinová volba totiž stabilitě politického systému a růstu politických osobností napomáhá. Úspěch tohoto systému spočívá na dvou pilířích:

1) Stabilní parlamentní většina umožňuje vládě uskutečňovat její program a plně za něj převzít zodpovědnost.

2) Vláda, která v očích voličů neuspěje, si ve volbách vymění své místo s opozicí. Tato „výměna stráží“, pro niž má francouzština termín „alternance“, je ozdravným prvkem politického systému, který hrozí zahníváním vždy, když se nějaká mocenská skupina příliš zabydlí u vesla. Systém poměrného zastoupení dostatečnou zárukou ozdravné „alternance“ bohužel není.

Prezidentův originální návrh

Prezident přichází ve snaze o stabilizaci naší demokracie s návrhem volebního zákona, který obsahuje výrazné prvky většinového systému. Bylo by chybou argumentovat proti tomuto systému tím, že v naší zeměpisné šířce nemá tradici. Demokracie se za první čs.republiky udržela spíše navzdory poměrnému systému než díky němu. V.Havel se nicméně neodvážil tradici (či spíše politickou setrvačnost) odvrhnout do důsledků a svůj skutečně originální návrh systému většinového spojil s prvky systému poměrného. Navrhované republikové skrutinium proto volbu, která se snaží stavět na vazbě voliče s poslancem, poněkud zatemňuje. Připusťme, že by rozhodující část mandátů byla obsazena většinovou volbou (tendence ke spojování stran před volbami by v tom sehrála důležitou roli), a problematiku závěrečného skrutinia ponechme stranou.

Nápadem, který prezidentův návrh činí originálním a lákavým, je princip dvou hlasů. V jedné volbě jsou tak vlastně obsažena dvě kola francouzského systému a potlačeno riziko nahodilosti jednokolového systému britského. Volič přitom není nucen přidělit druhý hlas za každou cenu, jak se to snaží tvrdit někteří (neinformovaní) kritici navrženého projektu. Pokud se mu líbí jen jediný kandidát z celé nabídky, může odevzdat hlas pouze jeden. Jeden nedostatek však návrh, tak, jak je nyní formulován, má. Mezi prvním hlasem nejlepšímu kandidátovi a druhým hlasem „ještě přijatelnému“ kandidátovi je zřetelný kvalitativní rozdíl, přiznávaný samotnými autory návrhu. V praxi by však oba hlasy měly váhu takřka totožnou.

První hlas musí mít větší váhu

Dá se stěží předpokládat, že bude mnoho poslanců, kteří v jednomandátových obvodech získají nadpoloviční většinu prvních hlasů. Mnohem více bude zvolených druhým způsobem na základě prostého součtu prvních a druhých hlasů. První a druhý hlas jsou si v tomto případě postaveny na roveň. Diskuse může začít, překročí-li více než jeden kandidát osudovou hranici čtyřiceti procent. Jako příklad uveďme následující hypotézu: v obvodu „y“ překročí tuto mez tři kandidáti s následujícími počty hlasů:

1.hlasy (%).............3O.............20.............16

2.hlasy (%)..............12.............24.............27

1.a 2.hlasy...............42.............44..............43

Celkem(%)

 ---------------Kandidát A---Kandidát B---Kandidát C

Z uvedené tabulky vyplývá, že ač má kandidát B o 10 procent méně prvních hlasů než kandidát A, je zvolen, protože součet jeho prvních a druhých hlasů je nejvyšší. Před kandidáta A s největším počtem prvních hlasů se dokonce dostává i kandidát C, který má prvních hlasů o polovinu méně a například ve francouzském většinovém systému by vůbec nepostoupil do 2.kola voleb.

Vzhledem k tomu, že na prvním hlasu - hlasu pro nejlepšího kandidáta - je většinový systém obecně založen, bylo by vhodné navrhovaný princip dvou hlasů korigovat jednoduchým způsobem: zvolen by byl kandidát s nejvyšším počtem prvních hlasů, u něhož součet prvních a druhých hlasů překročí 40 procent odevzdaných platných hlasů. Je možné kodifikovat i jiný způsob: bude-li více kandidátů, u nichž prostý součet prvních a druhých hlasů překročí stanovených 40 procent, jejich hlasy se znovu sečtou, přičemž druhé hlasy se tentokrát budou počítat jako hlasy poloviční. Zvolen by byl kandidát, který by dosáhl nejvyšší číselné hodnoty. V obou těchto případech by parlamentní křeslo připadlo - v souladu s logikou většinové volby - kandidátu A.

Takto upravený prezidentův návrh by si uchoval svou originalitu a zároveň by respektoval nesporný kvalitativní rozdíl mezi prvním a druhým hlasem. Především by si však zachoval to, co v něm je nejcennější: prvek stabilizace rodících se demokratických institucí.