Praha mizerná

Praha mizerná

O zániku periferie

Když se ke konci sedmdesátých let začaly bourat holešovické domky, dvorky a hostince, mizel nenávratně kus periferní Prahy, aniž by ji nahrazovala nová pitoreskní předměstí. Na vzdáleném obzoru, v Ďáblicích, na Proseku i jinde, se hrozivě vztyčily šedé betonové hradby panelových sídlišť jako přízrak pouštních měst.Ale nejen to: ze zelených okrajů města se periférie přestěhovala přímo do jeho středu, usadila se v pasážích, opuštěných kavárnách a v nelákavém obchodním parteru. Praha neuvěřitelně zpustla, hranice čtvrtí ve vnitřním městě se natolik setřely, že skoro nebyl rozdíl, kde člověk žije a bydlí. Totalita, doprovázená rozmáchlými ideologickými gesty i arogancí, Prahu mořila a ničila ji fyzicky i psychicky. Jako by to už ani nebyla Praha, ale vrak jedné teatrální epochy, odcizené město bez tváře a výrazu.

Smíchov

Smíchov a jeho okolí si dlouho uchovávaly specifický ráz pestré a divoké směsi obytných bloků, místního průmyslu a krajinných pasáží. Jakoby pod tlakem se vedle sebe nakupily nejrůznější formy a žánry, často už předem odepsané. O místo na slunci bojují malé domky, secesní vily i zčernalé městské činžáky, na něž se tlačí továrny, sklady, ohrady, a také obrovské smíchovské nádraží. Takový je koneckonců život: destruktivní, a přece tvořivý. Smíchov nezasáhly nejsilnější vlny globální urbanizace, ty teprve přijdou. Přes veškerou rozdrobenost si čtvrť dlouho uchránila integritu a vnitřní svobodu.…