Sledování, odposlech, falešné doklady

V minulém čísle Respektu jsme se zabývali zpravodajskými hrami, což není nic jiného než soupeření mezi kontrarozvědkami několika států. Popsali jsme způsob verbování agentů i akce, ve kterých byli odhaleni. Hlavní roli hrály především peníze.

Vnitřní nepřítel

K úkolům tajných služeb patří i pronikání do takových organizací, které používají k prosazování svých politických cílů teror, jsou podezřelé z plánů na násilné svržení vlády. V demokratických zemích jsou pravidla pronikání do podobných organizací (pomocí agentů, zpravodajské techniky a sledování) vymezena zákonem o tajných službách. Zpravodajci mohou získávat informace o teroristech nebo potencionálních pučistech, ale v žádném případě proti nim nemohou zasáhnout. To je záležitost speciálních policejních oddílů a ty mohou přikročit k akci až v případě, kdy je porušen zákon. V socialistickém Československu bylo vše jinak. O teroristech nebo pučistech nemohlo být ani řeči, ale kontrarozvědka zatýkala, vyslýchala, nasazovala odposlech nebo sledování, kdykoli to uznala za vhodné.

Asi nejsmutnější kapitolou v historii komunistických kontrarozvědek bylo verbování agentů pro boj s vnitřním nepřítelem. Udavači působili, často zdarma nebo za minimální odměnu, nejen třeba v Chartě 77, ale i mezi lékaři, vedením podniků, v hotelích, ve vězeních atd. Docházelo i k paradoxním situacím, kdy se Státní bezpečnost snažila prosadit do nějakého opozičního spolku svého agenta a nedařilo se jí to. Přitom…