Pomoci nám může jedině Schwarzkopf

Je odpoledne 3.ledna, za hodinu nabývá platnosti patnácté příměří. V Sisaku, stejně jako ve většině ostatních chorvatských měst, je poplach. Dunivé detonace tankových granátů a střelba těžkých kulometů z předměstí vzdálených několik kilometrů otřásá centrem tohoto průmyslového střediska. Ulice jsou prázdné, v jednom z krytů potkávám několik starších lidí, zřejmě uprchlíků, kteří otupěle hledí před sebe. Jejich mlčící tváře vyjadřují prožité utrpení.

Fronta na hranici Velkého Srbska

Poplach a zpřísněný dozor nad novináři mi znemožní, abych se přiblížil k samotné linii fronty. Mezitím padá noc a s ní i stanovená hodina příměří. Rachot války nijak neutichá, naopak k němu přibývá naoko velmi malebná podívaná: střelba z protiletadlových kulometů. Do hvězdného nebe najednou začnou snad ze všech koutů města a okolí svištět červené jiskry, které na konci své dráhy explodují. Letadla nejsou vidět, pravděpodobně letí mimo dosah chorvatských zbraní. Později se dozvídám, že svou smrtelnou nálož vypálila na Letovanič, obec vzdálenou asi dvacet kilometrů. Střelba a protiletecký ohňostroj posléze utichají. Se zpožděním několika hodin nastupuje klid.

Průběh fronty se v okolí Sisaku už od září prakticky nemění. Tento podivuhodný fakt se tu vysvětluje jednak slabostí armády, která není s to podniknout další útok, ale i tím, že frontová linie se zde víceméně kryje s hranicemi zamýšleného Velkého Srbska. Armáda a četnici si přejí příchod modrých helem OSN,…