Návrat dějin

Dva roky po „sametové revoluci“ lze říci, že Václav Havel měl se svým sloganem o návratu dějin bohužel pravdu: historie, ta mrcha, je tu. Publikum, znechucené dlouhodobým nuceným pobytem v komunistickém bezčasí, její návrat zpočátku nadšeně vítalo. Brzy se dostavily signály, že takový comeback není zadarmo a že bude možná mnohem bolestnější než dosavadní sterilní vzduchoprázdno.

Uzlové body

V „návratu dějin“ nejde jen o problém pouze československý, ale celoevropský, popřípadě planetární. Všechny tradiční entity, ať už mají povahu státní, kulturní, religiózní či etnickou, jsou s ním dnes, byť v různých podobách a v různé míře, konfrontovány. Tedy nejen státy, ale i náboženské pospolitosti a samozřejmě národy jsou v současné době s větší či menší naléhavostí nuceny se s „návratem dějin“ nějak vypořádat.

Československé (či české a slovenské) dění je pouze jedním, pravda dosti bouřlivým, případem této konfigurace, která vyvolává jevy na první pohled tak vzdálené, jako jsou krize politické legitimity ve Francii, nástup islámských fundamentalistů v Alžírsku, rozpad Sovětského svazu pod vlnou nacionalismů, série krvavých nepokojů v afrických zemích apod. Návrat dějin znamená totiž pro všechny zúčastněné nelítostnou konfrontaci s vlastním dědictvím včetně jeho nevábných tradic: násilí, zpupnosti a pohrdání druhým. Navíc k němu dochází v situaci, kdy se hroutí dosavadní jazykový a myšlenkový systém dějinného výkladu.

V souvislosti s…