Kdy mluvit, když ne živá
5.ledna skončila ve Špálově galerii výstava malířky Evy Švankmajerové Císařský řez.
5.ledna skončila ve Špálově galerii výstava malířky Evy Švankmajerové Císařský řez. Brutální autorská keramika, obrazy plné erotických představ, kreslené a psané záznamy snů, pětadvacet let stará plátna i čerstvá díla z letošního roku. Malířka sama vytapetovala stěny, zaplnila výstavní prostor od sklepa po půdu.
Marnost slov
Narodila jste se v Kostelci nad Černými lesy.
To město jsem milovala a ono mne týralo. Nikdy jsem moc nekomunikovala s lidmi, ale s lesy, s architekturou. Potřebuji architekturu a mám ctižádost ji dávat do obrazů.
V malbách z minulého roku - Tady jsem byl, Kam jsi šel? - se stavby proměňují v lidskou figuru, člověk a architektura splývají v jeden celek.
Děda byl klempíř a dělal báně na Svatém Vítu; vidím je z okna ateliéru. Klempíři do nich dávají vlastní fotografii… vždycky jsem si představovala, že dědova fotka je obrácena tváří ke mně. Dědův pravnuk, můj syn Václav, měl tu stavbu rád už jako dítě - denně jsme kolem chodili do školky. To je obraz Tady jsem byl. Všechno, co maluji, jsou takové události, tělesné nebo obrazové zážitky; jde mi o výpověď.
Celé naše dětství se odehrávalo v nejsprostším kýči. To inspirovalo obrazy z šedesátých let - Obrosterajchiše cyklus, Skrývačky, Příběhy, Emancipační cyklus, Rebusy.
Rebusy jsou obrazovým výkladem výroku, jsou tvořeny zvláštním spojením písmen, postav, krajiny, symbolů i konkrétních předmětů, podobají se snům. Nechtěla…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu