Spiknutí zla

Půl roku po irácké agresi, měsíc po začátku spojeneckých operací, když už se zdálo, že vojenské řešení je nezadržitelné, se konflikt dostává do nejnebezpečnější fáze. Těsně před pozemní ofenzívou se opět roztrhl pytel mírových iniciativ, které zpochybňují stanovený cíl aliance - zneškodnit iráckou hrozbu. Nejpřetřásanější z nich, sovětský osmibodový plán i jeho šestibodová novela, názorně dokládají, jak síla, která neriskovala a od počátku stála stranou vojenské konfrontace, dnes spojencům podráží nohy. Tím, že vrací celý problém pouze do stavu před 2.srpnem 1990, nahrává - a nikoliv neúspěšně - Saddámu Husajnovi i západním pacifistům. Nepřímo tedy i těm evropským politikům, kterým jsou hlasy voličů bližší než zásadový postoj k obecnému ohrožení. Zatímco loni v srpnu byly hlasy mluvící o tiché sovětsko-irácké dohodě považovány za div ne paranoidní, dnes svět čelí dost zřetelnému spiknutí.

Působí mírně řečeno tragikomicky, že po měsíci intenzívního bombardování, které přimělo Bagdád k diplomatické aktivitě, nabízí až dosud vyčkávající Moskva mírnější mírové podmínky, než požadovaly loňské rezoluce RB. Neoficiálně řečeno: tehdy v srpnu jste to přehnali, tak se stáhněte a příště na to jděte chytřeji. Protože se v našem tisku neobjevila podrobnější analýza Gorbačovových plánů, neuškodí malé srovnání:

1) Zatímco rezoluce RB č.662 z 9.srpna vyzývá Irák, aby anuloval anexi Kuvajtu, v sovětských plánech takový požadavek chybí a hovoří se pouze o stažení jednotek.…