Lustrace, agenti, svazky

„Je to absurdní,“ řekl mi nedávno bývalý estébák, „ale dnes mají v rukou potvrzení o bezúhonnosti pouze prověření příslušníci StB. Všichni ostatní jsou v podezření, že byli tajnými spolupracovníky.“

Opravdu objektivní lustrace jsou zatím časově velmi náročné a jsou prováděny jen u vládních a ústavních činitelů. Řadový občan tohoto státu nemá, bohužel, možnost lustrací, ani možnost se bránit proti křivému nařčení ze spolupráce s StB, ani se přesvědčit, že ředitel jeho fabriky spolupracovníkem nebyl.

Přitom je však význam lustrací někdy přeceňován. Způsob získávání spolupracovníků byl v mnoha případech velmi nechutnou záležitostí, ve které neměla vyhlédnutá oběť velkou šanci uniknout. Právní povědomí veřejnosti bylo na velmi nízké úrovni a příslušníci StB se nijak nesnažili kontaktovaného poučit. Důležitost získání agentů byla pro StB zásadní. Ve směrnicích pro pracovníky kontrarozvědky stojí: „…používá při zpravodajské činnosti tajné spolupracovníky, důvěrníky a vhodné oficiální prameny. Výjimečně lze použít také zpravodajskou techniku a sledování.“ Z dnešního hlediska jsou to, až na oficiální prameny, protizákonné prostředky.

Základem každého „rozpracování“ oběti byl tzv. signál, tedy „poznatek, jehož obsah svědčí o tom, že působením vnějšího nebo vnitřního nepřítele může dojít k porušení právních norem…“ StB potřebovala informace nejen z opozičních kruhů, ale i z církví, vědeckých pracovišť, školství, ze sportovní oblasti atd. A všude hledala agenty.…