Slunce naděje svítí pro všechny

Slunce naděje svítí pro všechny

Bude rok 1992 rokem občanské solidarity?

Každé ráno se probouzím s pocitem blaha, že reálný socialismus je jednou provždy pohřbený a není proč se stydět za to, že jsem občanem Československa. Vedle mě však žijí druzí lidé, kteří se třeba také s velkou vervou pustili do víru polistopadového dění, ale teď mají pocit, že na změnách prodělali. Co se s tím dá dělat, kromě vyslovení lítosti? Pštrosí politika, která popírá tato „selhání“ sametové revoluce, nebo snaha vytloukat z občanského rozladění politický kapitál, nenabízejí uspokojivá východiska. Ostatně žádné generální řešení zřejmě neexistuje. Jedinou - byť hrubě nedokonalou - odpovědí je všeobecně sdílená osobní spoluodpovědnost za osudy druhých.Proto všem, kdo si myslí, že na sametové revoluci prodělali,přeji do nového roku hojnost ochoty a příležitostí rozdávat se pro druhé. Na tom jediném se totiž dá bezpečně vydělávat.

Kdo prodělává příliš a kdo málo

I osoby žijící dnes na výsluní politického, kulturního a hospodářského života se musely smířit s celou řadou ztrát a obětí. Oč byl jejich vzestup velkolepější, o to větší je riziko, že o nabyté výhody zase v nestabilních poměrech přijdou. Ač mnozí z nich svůj úspěch dávají okázale najevo, jen málokteří se probouzejí ráno s nekomplikovanými pocity uspokojení. Z tribuny slávy je na zem sráží třeba ztráta rodinného zázemí, obavy z konkurence a podstoupených rizik, výčitky svědomí, touha dostat se ještě výš…