Moskva-hranice

Weilův román Moskva-hranice

Román Jiřího Weila Moskva-hranice, po dobu čtyřiceti let vyhledávaný a prakticky nedostupný, konečně vyšel ve druhém vydání, jímž se naplňuje výjimečný osud této výjimečné knihy. Poprvé vyšla v roce 1937, ale kupodivu jí nebylo dáno oslovit čtenáře a soutěžit o jeho přízeň obvyklým způsobem. Jiří Weil narazil na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vykolíkované „vážnou“ literaturou tím, že přejímal prvky marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Nepochopení, se kterým se v tomto bodě tehdy setkal, se dostalo do souběhu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Největší slávy se později dočkal odsudek z pera Julia Fučíka, jehož recenze s výmluvným názvem Pavlačový román o Moskvě patřila v padesátých letech k povinné četbě, přestože Weilův román byl zakázán a vyřazen ze všech knihoven. Jiří Weil mi vylíčil vznik Fučíkovy recenze takto: Julius Fučík mu v době čistek po Kirovově smrti zachránil život. Bez jeho přímluvy by byl Weil pravděpodobně zastřelen. Právě proto si Klement Gottwald Fučíka předvolal a uložil mu, aby o Moskvě-hranici napsal zničující kritiku. Julius Fučík si dal s Jiřím Weilem schůzku v kavárně a o Gottwaldově příkazu mu řekl. Dal najevo, že zničující kritiku ukázněně napíše, a vyslovil předpoklad, že to Weil chápe, což mu přítel potvrdil.

Osobní zkušenost

Smysl názvu Moskva-hranice vychází najevo, když první ze dvou protagonistů knihy, mladá žena s příznačně familiárním jménem Ri, přejede ve vlaku polsko-sovětskou hranici na cestě do Moskvy. Od první chvíle vycítí, že tady už se všechno vztahuje k Moskvě, která je ještě daleko. Je to zvláštnost radikálního zlomu, který nastává na prvních metrech této přísně oddělené země, jejíž ostře střežené pomezí postrádá vlastní atmosféru, jakou mají pomezí jiných zemí. Jako by ho ani nebylo, do té míry tu byla okamžitě cítit přítomnost dalekého hlavního města, jehož váha a vůle platila bezprostředně a bezpodmínečně v celé zemi a jakoby celou svou tělesností sahala až k hraniční čáře.Do Weilova příběhu tedy čtenáře uvádí Ri. Autor ji charakterizuje banalitou jejího vnímání světa a malicherně sebestřednou starostlivostí o drobná blaha. Před svou cestou do Moskvy zažila sionistickou epizodu a byla na čas členkou kibucu v Palestině. Tato zkušenost skončila zklamáním a návratem domů. V hrubých liniích má epizoda svou dobovou platnost, ale v jednotlivostech jí na rozdíl od Riiny následující zkušenosti v Moskvě chybí bezprostřednost a živý kolorit. Doménou Jiřího Weila byla autopsie, vypravěčská transformace osobně a bezprostředně prožité a zažité zkušenosti. Zprostředkovanost jeho poznatků ze sionistického prostředí je zřejmá od první chvíle, kdy Ri na tuto dráhu vykročí. Jakmile se hrdinka octne v magnetickém poli Moskvy, kolorit vyprávění obživne a každá věta začne působit zcela autenticky.Weil obdařil Ri malostí obzoru, který je znakem lidství, jehož potřeby a požadavky jsou univerzální, protože směřují jen k tomu, co chtějí tak či onak všichni. Takové lidství usvědčuje realismem své malosti všechny velkolepé projekty z monstrozity, ale také jim snadno podléhá. Ri přijela do Moskvy za svým mužem. K novému okolí cítí odpor a střeží si svou samotu, až je nečekaně stržena velkolepostí prvomájového průvodu, který ji zbaví zábran, „pokoří“ ji a dovede k tomu, že se dobrovolně podrobí neznámé síle, která ji odpuzovala. Je to příznačně pohled z okna a ne přímá účast v tom gigantickém procesí, co v Ri vyvolá tak hlubokou proměnu, že se stane oddanou dělnicí a splyne s proudem, který onu svrchovanou sílu poslouchá. Najde uspokojení a jakési vykoupení v tom, že splývá s masou a zřekne se pocitu distance, který jí sice poskytoval pramálo, ale jímž si přece jen zachovávala schopnost samostatně rozhodovat o svém životě.Protagonistou prvního řádu ale ve Weilově knize není Ri, nýbrž Jan Fischer, český komunista, kterého do Moskvy přivedla politika i to, že je v Československu nezaměstnanost. Po zavraždění Kirova dochází v SSSR k nové vlně čistek a masových represí, jejichž obětí se stane i Fischer. Nejnebezpečnější obvinění, které dopadne na jeho hlavu, plyne z toho, že nemůže podat vysvětlení o své několikadenní nepřítomnosti v době, kdy z pověření vyšších míst tajně odjel do Německa a předal tam vzkaz, jímž zachránil zatčeného soudruha (a současně svého přítele) Herzoga před trýznivou smrtí z rukou gestapa. Své tajné poslání nesmí prozradit, takže se proti obvinění nemůže hájit. Herzog se díky tomu, že Fischer své poslání splnil, vrátí na smrt nemocný do Moskvy a po několika dnech zemře. Je pohřben se všemi poctami, ale Fischer už mezi účastníky pohřbu svého přítele nesmí. Je černá ovce, vyhnaná na okraj společnosti. A vyhnali ho tam ti, jimiž Herzog jako byrokraty a prospěcháři pohrdal.Tato závěrečná zápletka má vše, co od vynalézavě zfabulované story očekáváme. Nicméně Jiří Weil si ji nevymyslel. Jenom ji dobře, koncizně a živě napsal. Celá zápletka, která tvoří vyústění a závěr knihy, je vnějškově a tradičně měřeno tou „nejrománovější“ složkou Moskvy-hranice, ale Weilovi se opravdu stala. Díky přímluvám Julia Fučíka Jiří Weil unikl nejhoršímu. Po XX.sjezdu KSSS, tedy v druhé polovině padesátých let, byl sovětskými místy rehabilitován, dokonce byl pozván do Moskvy a dočkal se plné satisfakce, zatímco v Československu zůstal trpěným spisovatelem v polovičním ústraní a román Moskva-hranice nesměl vyjít.

Weil a Koestler

Jiří Weil se tímto dílem dostává do souvislosti s autory, jakými jsou Arthur Koestler, George Orwell a další. Nabízí se otázka, jak český autor v drtivé soutěži obstojí. Weil vykazuje typické přednosti i slabiny české literatury. Proti Koestlerovi je tu víc subjektivity a méně vyrovnanosti, je tu bohatší rejstřík ambivalencí a odstínů, ale i méně síly k objektivaci. Jiří Weil předjímá svou dobu dotykem s absurditou a existenciální úzkostí, již Fischer prožívá, ale nevytvoří parabolu takové určitosti a nedosáhne takové přesnosti úhrnného pohledu, jakého dosahuje Koestler nebo Orwell. Koestler postihl charakter totality tím, že ji pojal jako stroj a psychologickou záhadu monstrprocesů rozluštil pomocí poznatků, které poskytují Dostojevský a Freud. U Weila je zejména v úvodním rozběhu románu patrný poetický populismus české i francouzské provenience. V osobě Ri konfrontuje Weil gigantismus sovětského řádu jakožto řádu síly a vůle s horizontem malého člověka, který je v pasti a díky tomu reaguje autenticky, jako pralátka, která neustává v pohybu, ale řine se podle sklonu terénu.

Démon souhlasu

Odhalení Fischera je vlastním jádrem Weilovy knihy. Ihned po zavraždění Kirova byla uměle vyvolána masová hysterie, v níž se dařilo nedůvěře všech lidí proti všem lidem, založené na té nejstrašnější důvěře všech vůči moci, na upřímné důvěře vybičované strachem z této moci. Fischer získává závažnou zkušenost, že zločincem je ten, kdo je za zločince pokládán. Je tedy nejpřirozenější věcí na světě, že roli černé ovce přijme, přestože si je vědom své neviny. Nemůže se vymknout démonu souhlasu, když je to i jeho démon. Je kajícník a vědomí neviny mu v tom nebrání, protože žije v jednotě s obcí, před jejímiž pohledy se kaje.Stalinismus je nostalgií po cézaropapismu, kde se všechno vztahuje k jedinému středu. Fischer není uvězněn, dokonce není ani policejně vyšetřován. Jediný agent NKVD, který se v knize vyskytuje, je dokonce Fischerovi nakloněn a jeho povzbudivý pohled v těžké chvíli je zcela upřímný. Je to on, kdo poslal Fischera do Německa, ale nesmí mu pomoci, protože by to ohrozilo německé odbojáře, jimž Fischer předal vzkaz. Strůjci jeho vyobcování jsou vlastně lidé podřízení a podřadní. Fischer je za trest vržen do anonymity, popřen a vynulován, zatímco lidé nehodní, jimž chtěl spolu se zemřelým čelit, jsou jeho zatracením povýšeni na tu pravou reprezentaci. Fischerovi se tedy vlastně - v porovnání s tím, o čem na toto téma čteme u světových autorů - nic nestalo! Alespoň nic z toho, co platí jako položka v tragickém účetnictví, podle kterého se píší dějiny. A tím se podle mého soudu Jiří Weil liší od Koestlera a dalších velkých autorů tohoto tématu nejvýrazněji. Bezvýznamnost učinil významem. Fischer nepatří do martyrologia dějin totalitních genocid, ale díky Weilovi patří do holé skutečnosti nedějin nebo supradějin, tj. do té pravé a jediné minulosti, kterou lidstvo má.