A další přicházejí sami

A další přicházejí sami

O bezdomovcích v Bratislavě

Obraz první

Nad bratislavským sídlištěm Petržalka se zvedá podzimní mlha. Poklop teplovodního kanálu se otevře a otvor zaplní rozcuchaná hlava. Chvíli se rozhlíží, skloní se do kanálu a vzápětí leze ven odrbaný člověk. Za ním další tři, poslední poklop zase zavře. Všichni mají rozcuchané vlasy, jsou špinaví, zarostlí, ve vytahaných rozepjatých kabátech. Jeden z nich táhne harmoniku, další rozedranou tašku na kolečkách. Rychle přejdou staveniště a na chodníku se rozejdou.Člověk s harmonikou vypadá nejpřístupněji. Oslovuji ho. Sedíme v hospodě nejnižší cenové skupiny. „Jsem z vesnice. Celý život jsem dělal na dráze. Dělníka. Bydlel jsem na ubytovně. Když jsem před čtyřmi lety odešel do důchodu, z ubytovny mě vyhodili. Kam bych se vracel? A proč? Rodinu jsem nikdy neměl. S klukama jsme se potkali tady v hospodě. Hrávám tu na harmoniku. Občas mě někdo pozve na kořalku, jindy mi dají peníze. S kamarády se dělíme: jeden sbírá starý papír, další vybírá odpadkové koše… Víte, kolik jídla se tam najde?!“ Těžko hledá slova. Ptám se, zda bych mohla mluvit i s jeho kamarády. „To byste sice mohla, slečno, ale v tom kanále už nás nenajdete. Objevila jste nás, a tak si musíme najít něco jinýho. Tam už by nebyl klid.“ Pak se zvedl a odešel.

Obraz druhý

Je noc. Objíždím s policejní motorizovanou hlídkou bratislavské staré město. Je po jedenácté večer a po bezdomovcích nikde ani stopa. "Touhle dobou…