Školství: hledáme vůbec cestu z otroctví?

Státní aparát převzal během několika staletí ve školství veškerou moc. Úředníci svázali činnost škol množstvím pokynů, opatření a vyhlášek. Vybudovali školskou soustavu tak, aby ji mohli snadno ovládat. Zjevně přitom pohrdali schopností učitelů rozhodovat odpovědně a podle místních podmínek o tom, co, jak a kdy budou vyučovat. Vedlo to, spolu s omezenými možnostmi přiznat kvalitním učitelům odpovídající platy, k trvalému odlivu osobností ze školství. Stále ještě máme i dobré učitele - jejich pracovní podmínky však nestojí za nic. Žáci na tom nejsou o mnoho lépe. Většinu šestiletých dětí škola záhy donutí, aby se podřídily dávno přežitým pravidlům a omezením. K rozdílům v jejich zájmech a potřebách se prostě nepřihlíží. Není divu, že takové zacházení na nich zanechá stopy. Činorodí a tvořiví mladí lidé s hlubokými znalostmi už dávno nevyrůstají díky našemu školství, ale jemu navzdory.

V úvahách o změnách se znovu zabýváme tím, jak má vypadat nový platový řád pro učitele a kdo má rozhodovat o výši jejich prémií, co má a nemá být v nových celostátně platných osnovách, podle čeho hodnotit úroveň práce učitelů, zda se má matematika vyučovat pět hodin týdně nebo jen čtyři, jaké počítače máme dodávat do škol a kolik žáků má připadat na jednu uklízečku. Uspokojivá jednotná odpověď neexistuje! Kdyby mělo jít o hledání pravdy, hledala by se obtížně i na úrovni jediné třídy nebo školy - na úrovni rozhodnutí platného pro celou republiku tyto otázky prostě nemají smysl.

…