Na východní frontě klid

Dne 21.1.1990 se v Budapešti na dvě hodiny sešli ministři zahraničních věcí Československa, Polska a Maďarska. Podle závěrečného komuniké zde jednali o čtyřech zásadních problémech: Perském zálivu, Pobaltí, likvidaci Varšavské smlouvy a vzájemné spolupráci „v otázkách společného zájmu“. Kromě toho dohodli termín odloženého sumitu Antall-Havel-Walesa: proběhne nejpozději do 15.února t.r. na původně stanoveném místě - v maďarském Visegrádu.

Už před odjezdem na schůzku vyvrátil ministr Dienstbier spekulace o tom, že zúčastněné země připravují trojstranný bezpečnostní pakt. Mluvčí FMZV Egon Lánský později jeho slova potvrdil: „Nepřijeli jsme sem zakládat nějakou náhražku Varšavské smlouvy. Máme však společné zájmy a společné zkušenosti, což zcela logicky vede k podobné představě o našich vztazích k SSSR.“

Rozhodující společnou zkušeností je bezesporu čtyřicet let života v sovětské sféře vlivu. A mezi základní společné zájmy patří především snaha se do ní nevrátit. Téměř celý dlouhý rok 1990 vypadala situace v tomto ohledu nadějně. Zdálo se, že jedinou překážkou rychlého přesídlení do Evropy je momentální nedostatek peněz, a pařížské setkání hlav států tento optimistický výhled celosvětové mírové integrace jen potvrdilo. Vojenským útokem na Litvu a Lotyšsko pro nás však idyla skončila.

Lech Walesa označil noční masakr ve Vilniusu za „generální zkoušku“ na opětovné obsazení východní Evropy. Polský diplomat Miroslaw Jasinski byl stejně výmluvný: "Od nynějška…