Sázka na lid

Sázka na lid

Riskantní projev V.Havla

Prezident Václav Havel minulý týden v projevu k občanům vyzval k vystupňování tlaku na parlamenty a zároveň slíbil předložit pět ústavních zákonů, které mají napomoci vyřešení státoprávní krize. V týdnu odevzdal Federálnímu shromáždění dva návrhy: novelu zákona o referendu a návrh, podle kterého by federální ústavu musely ratifikovat národní rady republik - ani ten ovšem neřeší situaci, kdy jedna z národních rad federální ústavu nepřijme. Zbylé tři projekty zatím nemají legislativní podobu, projev hlavy státu totiž není zákonnou iniciativou, tou může být jen precizně zpracovaný návrh zákona v paragrafovaném znění. I kdyby legislativní odbor Hradu dokázal během několika dnů zbylé návrhy připravit, musí je nejdřív projednat všechny tři vlády a parlamentní výbory FS, a to si vyžádá přinejlepším několik týdnů.

Obraz nepřítele

Prezidentův projev měl však jeden okamžitý výsledek: několikatisícové demonstrace a vlnu petic, které měly parlament upozornit na „mínění voličů“. Lid, „pracující ze závodů“, studenti, odboráři, ti všichni dostali, co potřebovali - obraz nepřítele, zodpovědného za neutěšenou situaci našeho státu: politické strany „točící se v bludném kruhu“ a parlamenty. Prezident si zřejmě záhy možné nebezpečí svých slov uvědomil a celý minulý týden se snažil projev vysvětlit jako „apel na poslance“. Zpřesnil i adresáta své ofenzívy: ne celé politické spektrum, ale „některé politické strany a poslanci“.Václav Havel cítí hlubokou nedůvěru k politickým stranám. Tu lze respektovat u nezávislého intelektuála, těžko však u politika. Základem parlamentní demokracie je totiž právě existence politických stran. Poslanci se pochopitelně řídí zájmy politických grémií svých partají, jejichž cílem je získat co největší počet voličů. Je to dosud jediný osvědčený koncept, jak přenést mínění občanů do politiky. Připomínat „mínění lidu“ poslancům je nonsens. Když se před časem V.Mečiar oháněl názory ulice, i prezident to považoval za nepřípustný nátlak.

Kde je mlčící většina

Prezident se ke svému projevu údajně rozhodl po návštěvě východního Slovenska. Tisíce lidí mu tam vyjadřovaly důvěru, prosili, aby je zachránil. Přesto se však na Slovensku později nenašel nikdo (kromě několika stovek lidí v Bratislavě a Košicích), kdo by prezidentovu iniciativu podpořil tak silně, jak to udělali obyvatelé Čech. „Profederální“ deklaraci SR rozhodně za hlas „mlčící většiny“ nelze považovat. Tento paradox nechtěně ilustrovalo i televizní zpravodajství: zatímco v Čechách kamery snímaly mnohatisícové demonstrace, na Slovensku novinářům nezbývalo než se vyptávat náhodných cestujících na autobusové zastávce. Vyburcovat slovenské spoluobčany k větší aktivitě se tedy nepodařilo, spíš naopak. Když se neprojevili ani tentokrát, těžko si představit situaci, kdy k tomu dojde. Mlčící profederální většina se pomalu, ale jistě odsouvá z politické scény mezi bájné blanické rytíře.

Schůzky za zavřenými dveřmi

Lidsky jsou důvody, které prezidenta k projevu vedly, pochopitelné. Zodpovědný člověk, jakým Václav Havel bezesporu je, může jen stěží nečinně přihlížet postupujícímu rozpadu státu. Bezmocná role, do níž dosud platná komunistická ústava staví hlavu státu, je jistě zoufalá. Jiná věc je však stav, ve kterém se nalézáme.Státoprávní jednání národních rad se bezvýsledně vlečou již řadu měsíců, byl to však právě prezident Havel, kdo jim dal svou autoritou prvotní posvěcení. Proč všechna jednání dosud skončila krachem? Příčin je několik: uznání legitimity jednání v Trenčianských Teplicích, přijetí kompetenčního zákona a vyřazení federálního parlamentu ze hry. Přinejmenším při přijetí kompetenčních zákonů, jimiž demontáž federace prakticky začala, se prezident výrazně angažoval. Stavět se proto pojednou do nestranné role a vinit jen poslance je alibistické.Nemalou roli v patové situaci dosavadních schůzek hraje i to, že se konají za zavřenými dveřmi. Prostě a jednoduše jsou tajné. Na jedné straně má občan rozhodnout o společném státě v referendu, na straně druhé se však před ním tají, jak o stejném státě a jeho dalším trvání jednají jeho zástupci. Pan prezident se mnohých jednání zúčastnil a mnohá dokonce - jak sám říká - inicioval. Možná by se ukázalo jako produktivnější, kdyby místo občasných burcujících projevů přidal svůj hlas k těm, kteří žádají, aby státoprávní schůzky přenášela televize. Kdyby občané mohli sami sledovat, jaké a kdo předkládá požadavky, kdo lže a překrucuje fakta, zřejmě bychom byli mnohem dál. V každém případě by alespoň nemuselo docházet k trapným přestřelkám a vzájemnému obviňování politiků.

Zlověstné ticho

Minulý týden, zřejmě v dobré víře podpořit prezidenta, předvedla většina sdělovacích prostředků v čele s televizí manipulaci s občany. Prostor dostaly jen nadšeně oslavné tirády na prezidentův projev nebo militantní výtky HZDS či SNS. Věcně kritická stanoviska poslanců těch stran, které referendum podpořily, jsme na obrazovce téměř neviděli.Často se opakuje, že naše demokracie je křehká. Slýcháme i argument, že není správné kritizovat prezidenta a nabourávat tak poslední autoritu, která je zárukou dalšího vývoje. Ano, československá demokracie není pevná, ale emotivní apely, jakým byl prezidentův projev, ji mohou víc pošramotit než upevnit. Přispívají totiž k celkové krizi důvěry. Názorný příklad, kde může podobné vzývání „moudrosti lidu“ skončit, vidíme v dnešním politicky roztříštěném Polsku.Dostali jsme se tedy do paradoxní situace. Zatímco české politické strany vzešlé z OF ve vzácné shodě udělaly pro přijetí referenda dost, demonstruje se v Čechách proti poslancům a parlamentům, které údajně „nereprezentují názory voličů“. Na Slovensku je zatím zlověstné ticho.