Posledná večera

Potíže s Večeří

Aféra kolem povídky Martina Kasardy (azda) Posledná večera, publikované v časopise Kultúrny život a posléze přetištěné Lidovými novinami, má podle mého soudu jeden dost důležitý aspekt, jemuž dosavadní příspěvky v denním i týdenním tisku nevěnovaly pozornost.Mám za to, že se v této aféře odhaluje latentní rozpor obsažený v tisíciletém vývoji evropské kultury, jehož myšlenkové i sociálně kulturní základy krystalizovaly po dlouhé inkubační době v čase reformace na počátku 16.století. Existuje zásadní odlišnost mezi obdobím, které předcházelo reformační krystalizaci, a obdobím následujícím mezi středověkem a novověkem. Domnívám se přitom, že tak jako každý jedinec nosí ve své duši obraz veškerého duchovního vývoje lidstva, je i tento rozpor nejen historickým, ale i individuálně psychologickým problémem každého z nás.

Středověk

Ač to čtenáři, zpracovanému školskými poučkami o „temném středověku“, může připadat neuvěřitelné, před rokem 1500 by Kasardův text nevzbudil velké pohoršení. Parodie na evangelia i liturgii byly v té době běžné a psali je vesměs klerici. Klerici také napsali většinu dochované „proticírkevní“ satiry typu Goliášovy Apokalypsy, známé českému čtenáři z nedávno vydaného výboru z latinské poezie středověku (Sestra múza, Odeon 1990).Nešlo přitom o nějaké moliérovské pokrytce. Ve středověku, přes všechny existenciální krize, nedošlo k rozpadu jednotného světa myslícího, cítícího a jednajícího jedince. Středověká kultura byla tak hluboce a opravdově přesvědčena o pravdě svých pravd, neustále zpřítomňovaných prostřednictvím symbolických obrazů, že nejen snesla, ale přímo vyžaduje a v rámci všeobecného karnevalu sama vytvářela prostor pro nejostřejší výsměch těm pravdám, které dnešním jednorozměrným moralistům připadají nedotknutelné.

Puritáni s liberály

Současná kultura vychází z destruktivního ducha středověkých sektářů, reformačních moralistů a osvícenských uctívačů Nejvyšší ideje. Vše lidské, tedy i hořká humanita Kristova, je jí cizí. Puritánství slovenských katolických politiků, kteří se nevědomky ocitají na jedné lodi se Savonarolou, Kalvínem a Chomejním, je odstrašující. Ovšem skutečnost, že k jejich chóru se ochotně, byť napůl, připojí i český liberální intelektuál, je ještě horší. I pro Petra Příhodu (LN 13.11.91) je blasfémie omluvitelná pouze tehdy, když z ní vyzařuje „magická moc umění“, o jejíž absenci či presenci rozhodne on sám. Neláme si hlavu s tím, že např. ze středověkých blasfémií nic magického nevyzařuje. I on by proto odstavil časopis, který inkriminovaný text uveřejnil, od mateřského prsu státních dotací - aniž by ve svém podlézavém příspěvečku do federálního mlýna vzal v potaz, že pan Čarnogurský ochotně dotuje periodika jiná, že zde je za jeden jediný text trestán časopis s určitou - velmi výraznou - tradicí a že zde kdosi porušuje základní pravidla demokratického státu tím, že s veřejnými zdroji nakládá podle vlastních zálib.

Tresty pro všechny

Jestliže někdo přijme husitský artikul o „trestání zjevných hříchů“ státní mocí, nechť je alespoň důsledný. Má-li být potrestán pan Kasarda, pak je třeba potrestat i vydavatele výboru z díla Ladislava Klímy, který obsahuje daleko rouhavější, byť umělecky poněkud magičtější text pod názvem Bílá svině. Ať je tato kniha prokleta a spálena na náměstí SNP za účasti českých hostí z okruhu pana premiéra. S ní by mohly být spáleny i Apokryfy Karla Čapka, které sice nejsou blasfémické, nicméně v intencích Čapkova „rozkladného“ pragmatismu neúnosně relativizují smrtelnou vážnost biblických dějů.Jeden polský dominikán nedávno řekl, že člověk musí být liberálem, aby mohl být konzervativcem. Můžeme jen dodat, že musí být vybaven velkou citlivostí k duchovnímu odkazu kultury, z níž vychází, aby z ní nevybral tu horší stránku. Musí být vybaven poznávající láskou a rozumnou tolerancí, aby nebyl spolu s nekvašenými liberály odsouzen s touž přísností, s jakou sám soudil.