Větev československého národa

Větev československého národa

Až do 19.století žili Češi a Slováci odděleně, v kulturně odlišném prostředí. Češi jako ryze středoevropský národ trvale a zřetelně gravitovali k Západu. Prostředníkem jejich kontaktu se západní kulturou byli od 13.století především Němci.Na slovenském území po staletí doléhala spíše jen ozvěna západních kulturních vlivů prostřednictvím Maďarů, Čechů, Poláků a karpatských Němců. Mimoto Slovensko, jež bylo od 12.století plně součástí uherského státu, vstřebávalo v nezanedbatelné míře tradice jihovýchodní a východní provenience: z Uher, Byzance, Osmanské říše a z Ukrajiny. Slováci zůstali až do počátku 20.století v naprosté většině zemědělským národem s vysokou mírou religiozity, převážně katolického rázu. Slovenská inteligence vyrůstající bez tradice vlastní státnosti vykazovala ve srovnání s českými vzdělanci vždy vyhraněnější všeslovanskou a rusofilskou orientací.Teprve 19.století přineslo v rámci národního obrození Čechů i Slováků intenzívnější vzájemné kontakty, jejichž nejtypičtějším představitelem se stal Jan Kollár. Docházelo k nim za všeobecného rozmachu hnutí za slovanskou vzájemnost. V řadách českých vzdělanců se v té době rozšířilo mínění, že Slováci nejsou zvláštním národem, nýbrž jednou větví národa československého; tedy zárodek pozdějšího čechoslovakismu. V Čechách se proto s velkou nelibostí setkalo úsilí štúrovců, podpořené většinou slovenské evangelické i katolické inteligence, o koordinaci spisovné slovenštiny ve…