Dospělá nemoc levičáctví

„Vy, sovětští lidé, jste naivní,“ prohlásil v jednom ze svých četných rozhovorů Eduard Limonov, osmačtyřicetiletý ruský spisovatel, nyní žijící ve Francii. V šedesátých a sedmdesátých letech patřil k talentovaným moskevským básníkům, ale v Sovětském svazu jeho díla nevycházela. V roce 1974 byl Limonov donucen k emigraci. Hned jeho první exilová próza - román To jsem já, Edička - šokovala ruské čtenáře naprostou otevřeností a nezvyklým slovníkem. Nepříliš odlišný byl i osud Alexandra Zinovjeva, jehož Zející výšiny vyvolaly na Západě senzaci. Při veškeré rozdílnosti literární tvorby mají však tito spisovatelé jeden společný rys. Alexandr Kabakov, sovětský scénárista a spisovatel, autor antiutopie Něvozvraščenec (Emigrant), ho označil jako „dospělou nemoc levičáctví vně komunismu“.

Svět podle Limonova

V Sovětském svazu probíhá tvrdá, třeba dosud „studená“ buržoazní revoluce a dochází k restauraci třídy „nové buržoazie“. Živnou půdou pro tyto procesy jsou v Limonovově podání následující skutečnosti: v SSSR nikdy neexistovala buržoazie v klasickém smyslu, naproti tomu tam vznikla početná třída zaměstnanecké buržoazie poznání, reprezentovaná všemi kategoriemi vědců, techniků a inženýrů, lékařů, právníků i příslušníků svobodných povolání včetně umělců a části vzdělaných důstojníků. Funkci kapitálu plní v jejich případě kultura, tedy poznání, včetně specializovaných návyků a umění.

Nová buržoazie prý…