Nadějná cesta do beznaděje

Česko-slovenská vzájemnost se pomalu stává chronickým neduhem. Je proto načase, aby se politický dialog o této záležitosti konečně přenesl tam, kam patří, tedy do parlamentu a posléze do volební kampaně. Poslanci však mají dovolenou a politické strany sepisují své programy. Za této situace by i republikoví premiéři měli spíše mlčet a všechno si dobře promyslet, aby propříště dokázali své názory vyjadřovat uváženě.

Jako hvězdy na nebi

Před časem se premiér Čarnogurský vyjádřil, že kolem roku 2000 vstoupí Slovensko nezávisle na českých zemích do sjednocené Evropy. Novináři ihned jeho výroky bohatě komentovali. P.Pithart zareagoval siláckým proslovem, rovněž bohatě komentovaným. Vše ještě rozmazala série dalších interview.

Vmyslit se do způsobu uvažování slovenského premiéra není obtížné. Bude-li Československo přijato do „Spojených států evropských“, pominou-li problémy s bezpečností a budeme-li my, Evropani, bratry (Češi a Slováci stejně jako Češi a Němci nebo Slováci a Maďaři), bude-li každý žít za své a všichni budou bohatí, neexistuje rozumný důvod, proč bychom v USE (United States of Europe) nemohli mít dvě hvězdičky.

Přestože většina občanů jistě nesdílí optimismus Jána Čarnogurského, každý by jistě takovou idylu rád přivítal. Byl by to krásný konec martýria, který Evropa světu způsobila tím, že rozpoutala dvě světové války a byla kolébkou tak ničivých ideologií jako fašismus a komunismus. Spojené státy americké jsou konec…