Bazar na děti

Restaurace bukurešťského hotelu President, scéna jako ze science-fiction o porodnosti dovedené ad absurdum: pod stropem obtíženým zlacenými štukami a křišťálovými lustry registruji právě tolik nemluvňat jako dospělých. Nemluvňata v nosítkách, na kolenou večeřících stolovníků, v kočárcích.

Číšníci, po léta zvyklí obsluhovat nejvyšší partajní funkcionáře, překračují v hotelové hale další děti, další kočárky. Jako by se splnil sen Nicolae Ceaušesca, jemuž nedala porodnost spát. Až na to ovšem, že rumunská nemluvňata tu hýčkají ruce cizinců, kteří si je přijeli adoptovat a z Rumunska „vyvézt“.

Jakmile se ukáže, že jsem novinářka, ztvrdnou přítomným rysy. Američanka s droboučkým tmavým děckem v náručí se má ihned k odchodu. „Za všechno můžete vy novináři, všechno jste nám tu zkomplikovali,“ stačí mi vmést do tváře. Další odejdou po ní.

U jiných naštěstí převáží chuť vypovídat se. Jsou ochotni mluvit, kladou si však jednu podmínku: že zachovám jejich anonymitu.

Od listopadu 90 do března 91 bylo z Rumunska „vyvezeno“ několik tisíc dětí, asi 550 z nich do Kanady. Většina pochází z nejchudších vesnic na severu země.

Osvojení na třetí pokus

Jeden manželský pár se svěřuje, že měl prozatím smůlu. „Jednáme už o třetím dítěti,“ říkají unaveně. Rodiče prvního jim odřekli pár dní poté, co jim svého potomka slíbili. Druhé dítě našli ve zbědovaném cikánském táboře, bylo nejmladší z početné…