Vypukne-li válka

„Usiluje-li někdo neprávem o životy jiných, podobá se ďáblu a musí být zbaven sebe sama,“ řekl na adresu Saddáma Husajna prezident Spojených arabských emirátů, šejch Zajd, při nedávném jednání s ministrem Dienstbierem. V Československu často scházel nejen takto květnatý jazyk, ale především rozhodnost ke konkrétnímu kroku. Vysláním protichemického praporu do Saúdské Arábie se však naše federace zařadila po bok svéprávných států, pro které není termín kolektivní bezpečnost jen frází. Druhou stranu mince pro nás představují výhrůžky Bagdádu teroristickou odplatou, ale toto riziko je nutnou součástí otevřeného postoje. Nedávný výbuch ve varšavské synagóze koneckonců ukázal, že teroristé neomezují své cíle pouze na aktivní účastníky protiirácké koalice.

Poprvé od konce druhé světové války operuje jednotka Československé armády v zahraničí. Jsme také jediným státem bývalého východního bloku, který své vojáky do oblasti Perského zálivu vyslal. (Polsko tam má dvě lazaretní lodě, ovšem pod vlajkou Červeného kříže, Maďaři o účasti svých oddílů zatím jen uvažují.) Je proto s podivem, proč se namísto věcného hodnocení a oprávněného pocitu hrdosti objevují ve sdělovacích prostředcích především obavy a rozčarování z toho, že naše jednotka nemá jen původně zamýšlený symbolický charakter.

Jestliže někam nastoupí armáda (v tomto případě navíc dobrovolníci), podléhá přirozeně vojenské kázni. Po pravdě řečeno, jaký význam by měla naše účast v roli pouhého pozorovatele? Čs…