Co je doma, to se počítá

Kromě malých soukromých podniků je akciová společnost jediná forma organizace hospodářského života, která se v rozmanitých podobách osvědčila na celém světě. Tlak státních i jiných podniků na přechod k akciové společnosti či alespoň na přemalování omšelého štítu firmy naroste. Zakladatelé, zpravidla ministerstva v různém stupni rozkladu, se snaží vyhovět. Má to své příčiny, které stojí za povšimnutí. Má to i rizika, která nelze nevidět. A času je dost málo.

Boj o odchod nejvíce zkompromitovaných vedoucích pracovníků v podnicích skončil nevýrazným patem. Mnohonásobné rošády z podniku do úřadu, z okresu do okresu, zamlžily, „who is who“. Názory na kritéria setrvání se různí a nelze do nekonečna udržovat ovzduší nejistoty tam, kde se má rozhodovat o rizikových alternativách budoucnosti.

Aktuálním se stává spíše skrytý boj o to, kdo bude jmenován do představenstev a dozorčích rad vznikajících akciových společností. Zde jsou příležitosti, o jakých se šéfům dřívějších podniků, ba ani mocným aparátníkům vůbec nesnilo. Představenstva akciových společností budou totiž mocné orgány. Mají plnit současně:

a) funkci valné hromady akcionářů (kde 100% akcií zatím vlastní stát), která rozhoduje o změnách a spojení kapitálu, o rozdělení zisku a o budoucnosti dané společnosti,

b) funkci představenstva, které společnost v plném rozsahu zastupuje, jmenuje řídící aparát (exekutivu) a rozhoduje prakticky o všem.

Taková koncentrace moci i možnosti manipulace s…