Ohrožené Pobaltí

Když byl v říjnu roku 1990 „převelen“ do důchodu poněkud odiózní generální prokurátor Alexandr Sucharev a na jeho místo nastoupil konečně profesionál Nikolaj Trubin, bývalý prokurátor Ruska, zdálo se, že se cosi změnilo k lepšímu. Když však byli poslanci ruského parlamentu nuceni právě před tímto novým generálním prokurátorem obhajovat imunitu svého kolegy, prvního naprosto legálního ruského milionáře Arťoma Tarabova, který si dovolil hovořit o Kurilských ostrovech v souvislosti s Gorbačovovou návštěvou v Japonsku, bylo jasné, že došlo k výměně osob, nikoli koncepcí. Ještě varovněji zapůsobila nedávná zpráva generální prokuratury SSSR o tom, že při potlačování dělnického povstání v Novočerkassku v červnu 1962 nebyly porušeny zákony SSSR, ačkoli v průběhu demonstrace bylo zabito 24 osob a sedm dalších bylo posléze odsouzeno k trestu smrti. Vrcholem cynismu se pak stalo prohlášení generální prokuratury, že za krvavých lednových událostí v Litvě jednaly jednotky OMON v souladu se sovětskými zákony. Snad právě toto prohlášení legitimizovalo činnost „černých baretů“ i pro příští týdny a měsíce.

OMON v akci

Útoky na litevské a lotyšské celnice trvaly celý květen a červen a byly spojeny s hrubými zákroky vůči pobaltským celníkům. Jednotky OMON působí ve světle zpráv sovětského i světového tisku dojmem nezvladatelné síly, nepodřízené nikomu jinému než vlastním velitelům a nejreakčnějším kruhům sovětského vedení. V této souvislosti stojí za to připomenout…