Kalvárie ukrajinského národa (V.)
Poslední část dokumentu Lazara Pavlyšena o hladomoru na kolektivizované Ukrajině 30.let. Bývalý příslušník ukrajinské armády L.Pavlyšen žije od roku 1918 v Československu. Dnes je mu 92 let.
Když pak ženu přinesli k jámě, prosila je: „Nezahrabávejte nás, jsme ještě živí a dá Bůh, že se uzdravíme.“ Urbanov ji kopl těžkou botou do brady a řekl: „Nechcete vstoupit do kolchozu, tak zemřete.“ Hodili je do téměř plné jámy a zahrabali. Tomu místo se proto říká Živoucí hrob.
Svědectví M.A.:
"Pocházím z vesnice Fedyjivka, poltavské oblasti. Zůstala jsem sama s pěti dětmi, jelikož manžel byl odsouzen na 5 let do koncentráku za to, že byl členem Svazu pro osvobození Ukrajiny. Nevstoupila jsem do kolchozu, hospodařila jsem soukromě. Měla jsem 3 hektary polí, jednoho koně a několik ovcí.
Koně jsem prodala k vánocům 1932, aby bylo co jíst. Dvě ovce a zásobu zrna ukradli sousedé. Měla jsem nějaké obilí zakopané na zahradě. V zimě jsem zrno vykopala a vařila k jídlu. Nemohla jsem ho drtit, protože by mi ho sebrali. Řepu a brambory nám zkonfiskovala ‚pomocná brigáda‘ sestavená z místních členů strany. Aktivisté denně obcházeli vesnici a brali vše způsobilé k jídlu. Obilí nám stačilo do dubna 1933. Když došlo, začaly děti puchnout a umírat hlady. První zemřel čtyřletý Hryč, potom šestiletá Nina a nakonec Oleksa. Tomu bylo osm let. Zůstaly mi jen dvě děti.
Ani potom mne pomocná brigáda nenechala na pokoji. Pořád chodili hledat potraviny. Jednou si všimli porušené země v zahradě vedle chalupy a začali tam hrabat. Když narazili na pozůstatky pohřbeného syna Oleksy, hrabat přestali, ale hlínu, kterou vyházeli, už zpět nedali.
Denně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu