Nová svazová smlouva

Za své návštěvy v Kazachstánu mohl M.Gorbačov na konci května bez přílišné nadsázky prohlásit, že v Sovětském svazu se objevily první záblesky shody hlavních politických sil. Bylo to zvláště vítané po prvních čtyřech měsících roku 1991, kdy země stála téměř na okraji propasti, na samé hranici velkých celospolečenských otřesů. Snad právě tato krize uvedla do chodu oslabený pud sebezáchovy.

Gorbačovova slova byla poněkud znevážena neobvykle malou pozorností oficiálních masmédií jeho cestě po Kazachstánu, jedné z nejklidnějších a nejstabilnějších republik SSSR. Nebylo to zřejmě způsobeno pouze začátkem převolební kampaně B.Jelcina a jeho oponentů na prezidentský úřad. Konzervativcům zřejmě nevyhovovala skutečnost, že se podařilo nalézt víceméně rozumné východisko z krize a zabránit rozpadu při jednání „desítky“ v Novoogarjovu. Nový SSSR, který se tu rodí, totiž ani v nejmenším neodpovídá jejich představám.

Suverenita a autonomie

Na počátku června byl Gorbačovův pomocník Georgij Šachnazarov nucen konstatovat, že rozhovory vedoucích představitelů SSSR a devíti svazových republik se vyznačují vzájemným porozuměním a usilováním o rozumné kompromisy. Týkalo se to i adjektiva „socialistický“ v názvu SSSR. Po jednání bylo rozhodnuto nahradit ho slovem „suverénní“, což však údajně „v žádném případě neznamená odmítnutí socialistických ideálů a vůle lidu, která byla vyjádřena v referendu“. Třetí kolo novoogarjovských jednání se tak skutečně již mohlo…