Spor vedeme sami se sebou

Vztah sovětské společnosti k Alexandru Jakovlevovi je věrným obrazem její rostoucí polarizace. Na jedné straně nenávist konzervativců všech odstínů - od neostalinistů, kteří mu vyčítají „očerňování rodné strany“, přes nacionalisty, kteří jsou ochotni v něm vidět předního představitele židozednářského spiknutí, až k „jestřábím“ plukovníkům, kteří ho obviňují z podrývání prestiže impéria. Na druhé straně pak úcta a obdiv u lidí demokratické orientace. Působivost Jakovlevova projevu spočívá v akademické disciplinovanosti, v precizní formulaci vlastních myšlenek a ve schopnosti vyjádřit málo slovy velké množství informace. Svědčilo o tom i jeho vystoupení na filozofické fakultě 13.června.

Současná krize

Počátek krize připadá podle Jakovleva na druhou polovinu roku 1989, do doby, kdy v SSSR vznikaly první demokratické instituce a kdy se začal rýsovat politický pluralismus. Zároveň se rozpadl i komunistický blok ve střední Evropě, což výrazně ovlivnilo psychiku sovětské společnosti. Kořeny současné krize sahají hluboko do minulosti. Perestrojka některé její formy zvýraznila, ale rozhodně ji sama o sobě nevyvolala. Naopak - bez ní by krize získala daleko krvavější podobu.

Přestavba sice zabránila výbuchu nekontrolovaného násilí, vytvořila však pouze předpoklady pro tvořivý postup kupředu. Různé společenskopolitické síly jsou na překonání krize zainteresovány nestejnou měrou a rovněž preferují rozdílné prostředky. Nejde o „technologii“ přechodu k…