Předvolební bouřky v Izraeli

V Izraeli se někdy s potěšením, někdy z únavy říká, že nuda je tady neznámým pojmem. O dynamiku všedních dnů se starají především arabští sousedé, dále Palestinci, s nimiž žijeme pod společnou střechou, a také teroristé pronikající přes dlouhou společnou hranici s Jordánskem či přes moře. I přátelé z nejvěrnějších, Bush a Baker, přispívají k rozruchu tu naivními, tu radikálními požadavky. Navíc je tu Evropské společenství, jež orlím okem pozoruje, kdy a o co Izraelci zakopnou, kdy a kde se dopustí nějakého hříchu, zatímco je hluché a slepé, když se porušují demokratické principy před jeho vlastním prahem. Už dávno tu začalo horké léto, které rodí chamsíny, velmi horké a suché větry vanoucí z pouště. A letos není ani dost vody - v zimě dost nepršelo -, aby bylo možné zalít vše rozpukané a vysušené. Nikdy ani chvíle nudy.

Aféra ministra Deriho

Na obzoru se rýsuje další velkolepá akce. Funkční období současného Knesetu má sice končit až na podzim 1992, ale obě velké strany, vládnoucí pravicový blok Likud Jicchaka Šamira a centristická, mírně levicová Strana práce Šimona Perese, si velice přejí, aby se vláda rozpadla a co nejdříve byly vypsány nové volby.

Jak je možné, že dva tak velcí političtí protivníci dospěli - ačkoliv to veřejně nepřiznávají - k tak vzácné shodě? Přitom podle nejčerstvějších průzkumů veřejného mínění by dnes Likud dostal o deset mandátů více než labouristé. To je obrovský rozdíl, vždyť v posledních volbách před třemi lety…