Kalvárie ukrajinského národa (I.)

„Nejhroznější byla zima 1932–33. Tenkrát zemřela více než čtvrtina naší vesnice,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý Lazar Pavlyšen.

Lazar Pavlyšen je dvaadevadesátiletý inženýr ukrajinské národnosti. Po revoluci v Rusku jako příslušník ukrajinské armády emigroval přes Polsko do ČSR. Dnes žije v malé vesnici poblíž Prahy. „Kalvárie“ pojednává o hladomoru na Ukrajině ve třicátých letech, tedy o tématu, který byl až donedávna absolutním tabu a ještě dnes se o něm v Sovětském svazu hovoří s maximální zdrženlivostí. Vyprávění pana Pavlyšena si nečiní nárok na statistickou přesnost. Zprostředkuje nám „pouze“ autentický pohled zdola, který sice nemůže podat precizní historické hodnocení, ale zato nás detaily a konkrétními osudy jednotlivých lidí vtáhne přímo do hrůzné atmosféry „rozrušené země“.

Když jsem v letech 1924–1929 studoval Ukrajinskou hospodářskou akademii v Poděbradech, dostával jsem z domova pravidelné odpovědi na své dopisy. V letech 1924–26 byly dopisy optimistické, rodiče a bratři se chlubili, že mají hodně chutných melounů a za odevzdanou cukrovku dostali jako prémii půldruhého pytle cukru (kromě peněz).

Snil jsem o práci doma, na Ukrajině ve funkci agronoma, mezi svými a ve známém prostředí. Touhu vrátit se domů jsem pociťoval bolestivě a tato touha byla ve mně živá až do r.1934.

Kontrarevolucionář

Přemýšlel jsem o svém životě a nešlo mi jaksi do hlavy, že jsem traktován jako kontrarevolucionář, že jsem v protisocialistickém…